Jedna teze ze základů moderní vědy, Einsteinova obecná teorie relativity, dokázala dobře vysvětlit, proč se v mnoha ohledech chová vesmír jinak než by předpovídala klasická fyzika označovaná obvykle za „newtonovskou“. Její vývody potvrdila řada experimentů. Nejstarší přišly už v prvních desetiletích 20. století a fyzikové se pokouší výsledky zpřesňovat i dnes (ne vždy se jim to úplně daří). Ani tak ovšem nemůžeme říct, že by nebylo na čem pracovat. Teorie má své nedostatky. Určitě v mikrosvětě, tedy ve světě jednotlivých částic (není kompatibilní s kvantovou teorií), a možná i v makrosvětě (což je vše, co vidíme pouhým okem). Možná také existují hranice, za kterými přestává platit. Ty jsme však ještě neobjevili, ukazuje v časopise Science mezinárodní tým astronomů a fyziků, vedený Davidem Whelanem z univerzity ve Vancouveru. Tým totiž v údajích dalekohledů objevil ideální extrémní laboratoř, na které se dalo ověřit, jak extrémní podmínky obecná teorie relativity „snese“. Neutronové hvězdy jsou vyhořelé zbytky supernov, které se pod vlastní tíhou zhroutily v neskutečně kompaktní kouli. Vědci objevená neutronová hvězda s doprovodem bílého trpaslíka nese označení PSR J0348+0432. Má průměr nejspíše jen něco přes 20 kilometrů. Přitom je dvakrát těžší než Slunce, což z ní dělá jednu z nejhmotnějších neutronových hvězd, jaké známe (obvyklá míra je kolem 1,4 Slunce). Gravitace na povrchu je zhruba 30miliardkrát větší než na povrchu Země. Takto malé těleso bychom asi mohli pozorovat těžko, ale naštěstí má velmi silné magnetické pole a velmi rychle se otáčí (i několiksetkrát za sekundu). Hvězda tak funguje jako silný radiomaják, tzv. pulsar. Vlny vycházejí z jeho pólů, a jak se hvězda otáčí, Zemi velmi pravidelně zasahuje proud jejích rádiových vln. (Když nám tedy přeje štěstí; většina pulsarů „míří“ mimo Zemi.) Objekt se tedy dá sledovat a měřit i dobu jeho rotace. Co je ještě větší štěstí, pulsar PSR J0348+0432 doprovází takzvaný bílý trpaslík, tedy malá jasná hvězda viditelná optickými dalekohledy. Dohromady tělesa vytváří zajímavou laboratoř. Obíhají se jednou za 2,5 hodiny ve vzdálenosti okolo 800 000 kilometrů, což odpovídá zhruba dvojnásobku vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Podle teorie relativity takový systém postupně zpomaluje. Vyzařuje gravitační vlny (ty jsme bohužel zatím nikdy nezachytili, i když se o to vědci už snaží), a proto postupně ztrácí energii. Časem by se tělesa měla k sobě blížit, a doba jejich oběhu tedy zkracovat. Autoři nového článku chtěli odpovědět, zda tomu tak bude i za těchto extrémních podmínek. Po dvou letech sledování naměřili, že doba oběhu obou hvězd se zkracuje o 8 miliontin sekundy za rok (s odchylkou 1,5 miliontiny sekundy). Není to mnoho, ale měření jsou dnes natolik přesná, že o chybu nejde. Podle autorů práce je to poprvé, co měření v takto extrémních podmínkách se také zdá potvrzovat platnost Einsteinovy obecné teorie relativity. Jednoznačným důkazem by bylo měření gravitačních vln vycházejících ze soustavy, ale na to si musíme ještě počkat. Experimenty, které je mají zaznamenat, už běží a další se připravují, tak možná nebudeme muset čekat dlouho.
