Po rozhodnutí, že země odstaví kromě jaderných i uhelné elektrárny, se v samotném Německu, v dalších evropských státech a dokonce i v Bruselu začínají ozývat obavy, jak tento energetický experiment dopadne a kdo jej nakonec zaplatí. Komentátor deníku Die Welt Daniel Wetzel je shrnul do konstatování, že Německo začíná experimentovat na vlastním těle, protože současný zásah do energetického trhu je ještě vážnější a riskantnější než ukončení provozu jaderných elektráren. Bude to nákladné, riskantní a pro ochranu klimatu málo prospěšné, může to vůbec skončit dobře? ptá se Wetzel. Německo se v uplynulých letech stalo i v důsledku rozhodnutí uzavřít všechny jaderné elektrárny největším evropským znečišťovatelem ovzduší. Problémy s dodržováním závazků na snižování emisí oxidu uhličitého chce nyní řešit urychleným odstavováním uhelných zdrojů. Vláda tento týden na základě doporučení své „uhelné komise“ vyhlásila ambiciózní plán snížit do roku 2030 produkci CO2 o 55 a do roku 2050 až o 95 %. Záměr ale vyvolává řadu otázek a pochybností, týkajících se celkových nákladů, dopadu na ceny elektřiny, na zaměstnanost, ale zejména na bezpečnost a stabilitu německé a do jisté míry i celoevropské energetické sítě. Množí se hlasy, zda překotná likvidace uhelné energetiky skutečně bude mít tak velký pozitivní vliv na zlepšení klimatu, aby to opravňovalo očekávané náklady a rizika. Zpráva uhelné komise předpokládá, že celkové náklady spojené s uzavřením uhelných elektráren budou kolem 40 miliard eur, podle některých odhadů se ale můžou vyšplhat až na 54 miliard eur (což přibližně odpovídá ročnímu státnímu rozpočtu Česka). Z těchto peněz by se měly zaplatit náhrady společnostem provozujícím uhelné elektrárny, dotace pro energeticky náročná odvětví, která nejvíce pocítí očekávané zvýšení cen elektřiny, a náklady spojené s likvidací přibližně 60 tisíc pracovních míst v uhelných a na ně navazujících společnostech. „Daňový poplatník zaplatí obrovské částky peněz na celkem nepatrné zrychlení procesu, který již dávno začal. Velká část německých uhelných elektráren by tak jako tak skončila do roku 2030 a zbývající zásoby hnědého uhlí by byly vyčerpány nejpozději do roku 2050,“ poznamenává k tomu Wetzel. Velkou a nezodpovězenou otázkou je, jak německý plán ovlivní stabilitu německé a v podstatě i celoevropské energetické sítě. Jochen Homann, prezident Spolkové síťové agentury, nejvyššího regulačního úřadu spadajícího pod federální ministerstvo hospodářství, varuje před podceňováním otázky bezpečnosti dodávek elektřiny. Rozhodující jsou podle něj dva body: za prvé, zda bude dostatek elektrické energie, a za druhé, zda zůstane síť stabilní. Jeho šéf, ministr hospodářství Peter Altmaier, sice optimisticky prohlašuje, že Německo je jediná země světa, která si může dovolit opustit prakticky současně jadernou i uhelnou energetiku, ale zároveň varuje před urychlováním tohoto procesu. Další politik, šéf CSU Markus Söder, Altmeierovu vlasteneckou víru v možnosti německé ekonomiky staví do trochu jiného světla, když říká, že Německo je jediná země, která se zbavuje jaderných i uhelných elektráren, aniž by za ně měla reálnou náhradu. Pozoruhodné je prohlášení Günthera Oettingera, bývalého premiéra Bádenska-Württemberska, dlouholetého evropského komisaře pro energetiku a nyní ještě vlivnějšího eurokomisaře pro rozpočet. Ten dokonce varuje německé politiky před arogancí, s níž si v energetické politice dělají, co chtějí, a zbytek Evropy o ní informují prostřednictvím médií. Technická proveditelnost? Ještě otevřenější jsou představitelé firem zajišťujících přenosovou soustavu. Upozorňují na to, že politici sice stanoví ambiciózní cíle, ale nevytvářejí podmínky pro jejich realizaci. „Politické rozhodnutí musí být také technicky proveditelné,“ říká Hans-Jürgen Brick, výkonný ředitel společnosti Amprion, což je celoněmecký provozovatel přenosové sítě. Tvrdí, že vláda, místo aby podporovala snahu provozovatelů o vytváření např. inteligentních sítí, se naopak snaží tuto oblast tvrdě regulovat a omezovat výnosy, bez kterých ale firmy nic nemotivuje k tomu, aby investovaly do inovací. Šéf celoevropsky působícího švédského koncernu Vattenfall Magnus Hall, který se obvykle vyjadřuje o německé energetické politice s uznáním a obdivem, říká, že skutečně existuje riziko, že ceny elektřiny v Německu „dosáhnou velmi vysoké úrovně“, což podle něj dokonce může německou energetickou politiku zničit. V této souvislosti německá média připomínají, že ceny elektřiny v některých oblastech Německa, včetně průmyslového Bavorska, vzrostly od roku 2000 třikrát a patří dnes mezi nejvyšší v Evropě. Asi i proto zatím nejsilnější prohlášení přišlo od Alfreda Gaffala, předsedy bavorské podnikatelské asociace, který jako první porušil dosavadní tabu, když veřejně řekl, že pokud vše ostatní selže, musí existovat možnost odložit termíny odstavování bavorských jaderných elektráren. Gaffal upozorňuje zejména to, že výstavba nových plynových elektráren, které slibovala CSU, ještě ani nebyla zahájena, a podobně je na tom i výstavba přenosových sítí ze severu na jih Německa. Poukazuje také na studii renomované švýcarské prognostické agentury, podle které bude mít Bavorsko v roce 2022, kdy má být odstavena poslední tamní jaderná elektrárna, k dispozici jen 8 GW elektrického výkonu, zatímco průmysl bude potřebovat 12,7 GW. Hejl Servis
