Svého času největší vodní elektrárna by se mohla v příštích letech změnit na největší baterii na světě. Hoooverova přehrada na pomezí amerických států Arizona a Nevada by už za deset let, v roce 2028, měla sloužit také jako největší a nejvýkonnější přečerpávací elektrárna na světě. Plán by (včetně solární elektrárny na pohon čerpadel) měl vyjít na zhruba 3 mld. dolarů, tedy kolem 70 mld. korun. Nejde o novou myšlenku. Rozvoj obnovitelných zdrojů zcela pochopitelně klade otázku, jak zajistit rovnováhu spotřeby a výroby, když výrobu z nich nelze ani řídit, ani zcela přesně předpovídat. O možnosti přestavby Hooverovy přehrady se tedy hovoří podle amerických novinářů už nejméně 15 let, vážně ovšem až v posledních několika letech. Eminentní zájem má v tuto chvíli podle údajů New York Times konkrétně kalifornská energetická společnost LADWP, kterou vlastní město Los Angeles. Kalifornie sousedí s Nevadou, tedy státem, na jehož území leží západní břeh Hooverovy přehrady, ale především má v platnosti zákon, který požaduje omezování fosilních zdrojů a rozvoj obnovitelných. V roce 2030 by měla nejméně polovina kalifornské elektřiny pocházet právě z OZE. A vzhledem k poměrně příznivému klimatu a dalším okolnostem se plán daří naplňovat v nečekané míře; podle dnešních predikcí by se na tuto úroveň mohl stát dostat už v roce 2020. (Stoprocentní výroby elektřiny z OZE by měl stát alespoň na papíře dosáhnout v roce 2045.) Věřit bateriím? Vysoké zastoupení obtížně řiditelných zdrojů v síti si ovšem samozřejmě žádá zlepšit možnosti jejího řízení a skladování energie. V Kalifornii je už dnes několik velkých bateriových úložišť s kapacitou řádově v desítkách megawatthodin, další (a některá s ještě o řád větší kapacitou) se plánují. Ale i tak je jasné, že stát a distributoři na tamním trhu se budou i v budoucnosti potýkat s velkou nerovnováhou mezi spotřebou a výrobou. Chemické baterie přitom jsou drahé, a řada odborníků i investorů zcela pochopitelně pochybuje o tom, jaký mají skutečně potenciál. Největší nedostatky vidí v jejich životnosti. Výrobci baterií ujišťují, že baterie by mohly vydržet zhruba deset let provozu, ale své sliby zatím nemohou podpořit zkušenostmi z provozu velkých úložišť. I kdyby se opravdu baterie v praxi ukázaly tak dobré jako na papíře, na poměry energetiky je deset let poměrně krátká doba. Přitom cena lithium-iontových baterií už podle všech odhadů nebude klesat tak dramaticky jako v posledních 20 letech. A jejich výkony bez zásadní změny technologie také ne. Pro některé aplikace by mohl být i relativně malý pokrok klíčový (snad i pro automobily), ale plány na levné skladování energie v „lionkách“ ve skutečně gigantických měřítkách stále vzbuzují značnou míru skepse. Přečerpávací elektrárna je naopak spolehlivým řešením, se kterým máme řadu zkušeností. Hooverova přehrada se navíc pro toto řešení v některých ohledech přímo nabízí. Voda by se sice musela přepravovat na poměrně velkou vzdálenost zhruba 30 km, ale elektrárna zase má dostatečné volné kapacity. Faktor využití jejích 17 turbín s celkovým výkonem přes 2 GW se pohybuje kolem 20 %. Nádrž totiž v první řadě měla sloužit jako zdroj vody pro vodárenství a zemědělství a na obranu proti povodním. Výroba elektřiny je v podstatě druhotná a měla pomoci především zlepšit návratnost projektu. (Mimochodem, přehrada se podle federálních úřadů zaplatila v roce 1987.) Nádrž slouží jako zásobárna vody pro zhruba 18 mil. lidí v okolních státech a také pro zavlažování přibližně 400 tisíc hektarů zemědělské půdy. Plán počítá s tím, že přečerpávání vody by zajišťoval velký solární park ve stejné oblasti, a samozřejmě také levný proud z jiných obnovitelných zdrojů (tady mají USA velkou výhodu, že liniové stavby se hlavně v řídce osídlených oblastech stavějí přece jen rychleji než v Evropě). Všechny technické parametry zatím nejsou zcela jasné, ale v nich nejspíše problém nebude. Jde ve všech ohledech o ověřenou technologii, byť samozřejmě v poměrně velkém měřítku. Důležitější je, zda bude vody nazbyt. Řeka Colorado, na které přehrada stojí, je využívána tak intenzivně, že se ani nepřibližuje svému přirozenému konci v Mexickém zálivu. Posledních zhruba 150 km řeky je většinu roku vyschlých, a to už od 60. let minulého století. Vzhledem k napjaté situaci se zásobováním vodou budou tedy muset kalifornští investoři v jednání se všemi zúčastněnými stranami (municipalitami, zemědělci, vodohospodáři atp.) postupovat nepochybně velmi opatrně a vyhovět řadě protichůdných požadavků. Na staveniště jen bez helmy O úspěchu či neúspěchu projektu se tedy nejspíše rozhodne ještě před samotnou stavbou. Možná budou rádi, pokud se jim podaří ji uzavřít stejně rychle, jako probíhalo schvalování celé stavby. Ta nebyla jednoduchá ani při stavbě samotné přehrady, byť šlo z dnešního hlediska o relativně hladký a rychlý proces. O místě se rozhodlo v roce 1922, definitivní rozhodnutí o zahájení stavby padlo už v roce 1928. Přitom bylo zapotřebí získat souhlas šesti dotčených amerických států a přesvědčit skeptický Kongres, aby na stavbu poskytl prostředky. (V USA je federální rozpočet v rukou zastupitelů ještě ve větší míře než u nás.) Stavba trvala nakonec zhruba stejně dlouho jako příprava. Betonáž začala po pěti letech příprav a úprav terénu v červnu 1933. Hráz byla dokončena v roce 1935 a přehrada začala fungovat v roce 1936. Stavba není z betonového monolitu, stavěla se ze vzájemně propojených betonových bloků a jejich spáry byly zalévány betonovou směsí. Dělníci prvních několik let pracovali bez ochranných přileb a celkem v průběhu stavby zahynula zhruba stovka lidí. Dokončena byla pod názvem Boulder Dam (Boulder je kaňon, ve kterém přehrada vznikla). Název po prezidentu Hooverovi, který byl v době schválení projektu ministrem obchodu, dostala až v roce 1947. Hráz vybudovaná na velmi příhodném, úzkém místě kaňonu je vysoká 220 m a dlouhá 379 m. Přehradní nádrž nazývaná Lake Mead se táhne do vzdálenosti 185 km a její maximální hloubka činí 180 m.
