Když se před dvěma lety zřítil světoznámý radioteleskop na observatoři Arecibo v Portoriku, mnozí vědci doufali, že americká Národní vědecká nadace (NSF — National Science Foundation), která zařízení provozuje, za něj postaví náhradu. To se však nestane.
Agentura letos v říjnu oznámila, že na tomto místě zřídí vzdělávací centrum pro vědu, technologie, inženýrství a matematiku (STEM — science, technology, engineering and mathematics). Revidovaný plán by mohl ukončit nebo zásadně změnit zbývající výzkum prováděný na Arecibu. Podle nového plánu se areál již nebude jmenovat „Observatoř Arecibo“, nýbrž „Středisko Arecibo pro STEM výzkum a vzdělávání“. Arecibo s velkou pravděpodobností znají (a na obrázku poznají) i čtenáři, kteří jeho název nikdy neslyšeli či ho zapomněli. Těžko zapomenutelná parabola o průměru více než 300 m vyplňuje přirozeně vzniklou proláklinu ve vysočině ostrova Portoriko. Celkový dojem ze zařízení byl impozantní, a tak posloužilo jako kulisa i filmařům. Asi nejznámější bylo jeho využití v bondovce „Zlaté oko“ nebo vědecko-fantastickém filmu „Kontakt“. Observatoř Arecibo byla uvedena do provozu v roce 1963, příští rok by tedy oslavila šedesátiny. Anténa, pro kterou bylo použito 40 tisíc hliníkových desek, nevznikla původně pouze pro vědecké účely. Šlo o zařízení „dvojího využití“, vznikla tedy částečně z rozpočtu amerického ministerstva obrany. Cílem bylo využívat observatoř k detekci stop balistických raket v zemské atmosféře (konkrétně v ionosféře). Primárně observatoř sloužila k příjmu rádiových vln z vesmíru (tedy jako radioteleskop), ovšem mohla pracovat také jako radar schopný aktivně odeslat rádiový signál. Rozsah vlnových délek je od 2,5 cm do 1 m. Nad anténou se lanech pohybovala ohnisková plošina s přístroji, kterou bylo možné posunovat tak, aby teleskop mohl pokrýt větší část oblohy (až 20° od zenitu). Do roku 2016 šlo o největší zařízení svého druhu na světě, než ho překonal čínský teleskop FAST (five hundred meter aperture spherical telescope). Ten má talířovou anténu o průměru 500 m a byl vybudován během osmi let v provincii Kuej-čou. Arecibo prošla v 90. letech poměrně velkou modernizací, ale v 21. století postupně začala NSF mluvit o jejím vyřazení z provozu. V roce 2017 byla poškozena hurikánem Maria. V srpnu 2020 prasklo jedno z prorezlých pomocných lan a poškodilo částečně plochu radioteleskopu. Debaty o opravě ukončilo prasknutí jednoho z hlavních nosných lan dne 7. listopadu 2020. Ukázalo se, že plošinu s přístroji nelze bezpečným způsobem sundat dolů a radioteleskop čeká demolice. Stále se ozývaly hlasy volající po jeho obnově, ta však s nově zveřejněnými závěry NFS definitivně padá. Podle nich může výzkum pokračovat pouze v menších zařízeních observatoře, s obnovou hlavního teleskopu se rozhodně nepočítá.
Co dokázal Na svém kontě měl radioteleskop také velké množství vědeckých úspěchů, v posledních dvou desetiletích byl však přece jen zastíněn jinými zařízeními. Moderním trendem je spojování většího počtu navzájem spolupracujících menších radioteleskopů do velkých celků. Vznikají tak virtuální radioteleskopy, které mohou mít výrazně větší průměr, a tedy detekční možnosti než jakékoliv jednotlivé zařízení. Vědecká minulosti Areciba je i tak velmi bohatá. Významným objevem je například nalezení podvojné neutronové hvězdy PSR 1913+16 v roce 1974. Jedna ze dvou neutronových hvězd je pulzarem, tedy v podstatě pravidelně vysílajícím radiomajákem. V tomto hvězdném systému panují tak extrémní fyzikální poměry, že jsou v něm dobře patrné relativistické jevy, které běžně není možné pozorovat. Pánové Russel Hulse a Joseph Taylor například změřili změnu periody oběhu obou objektů způsobenou vyzařováním, což jim v roce 1993 vyneslo Nobelovu cenu za fyziku. V soustavě se také nacházejí tři planety, mezi nimi i vůbec první objevená planeta u jiné hvězdy než Slunce (exoplaneta). Rozhodně ani jedna z nich ovšem není vhodná pro život, jak ho známe. Vědci si vedle toho cení i dalších objevů, které se díky této observatoři podařilo učinit. Mezi jeho první úspěchy patřilo přesné změření rotace Merkuru. V roce 2003 se pak s jeho pomocí podařilo potvrdit platnost Jarkovského efektu, který vysvětluje změnu dráhy tělesa ve Sluneční soustavě v důsledku vyzařování tepelného záření. Mezi zařízení lidaru patří draselný laser, který zkoumá teplotu vrstev zemské atmosféry, a plánovaný nový přístroj pro zkoumání aerosolů, jako je atmosférický prach. Dvanáctimetrová anténa se používala pro řadu výzkumů, včetně mapování Slunce pro studium kosmického počasí a měření rychlosti rotace některých rychle se otáčejících zhroucených hvězd známých jako pulsary. S Arecibem souvisejí i snahy o zachycení signálů mimozemských civilizací. V roce 1974 byl z tohoto zařízení odeslán signál směrem ke kulové hvězdokupě M13 ze souhvězdí Herkula, ve kterém byly zakódovány základní informace o naší Sluneční soustavě a její poloze. Počin to nebyl příliš praktický (odpověď může přijít nejdříve za 50 tisíc let), ovšem upoutal pozornost médií a snad tím pomohl Arecibu i astronomii obecně. /jj/
