Ne bohatství, moc a sláva, ale věda moudrým žezlem vládne

Jistě není nikomu z nás příjemné, když se dočítá varování světových ekonomů Kubě a dalším zemím – jenom neopakujte českou privatizaci. V listopadovém rozpoložení, kdy si mnozí z nás pokládají otázku, zdali to, čeho jsme v této zemi svědky, bylo to, co jsme si přáli. Jde jen o jakousi tečku za konstatováním, že opojeni svobodou dali jsme ji okamžitě do rukou malé skupiny lidí, kteří ji zneužili. A ještě jim tleskáme, vypojujíc vlastní mozek ze hry. Že majetek fondů měl být oddělen od majetku správců jsme již pochopili do detailu, ale co zatím veřejnosti uniká je rozrušení jemného nervového systému společnosti, např. spolupráce mezi podniky, vědou a vysokými školami. Každý se vydal vlastní cestou, noví majitelé opojení svými možnostmi pocitem majetnictví, věda se konečně nadechla a podala ruce do světa (před listopadem byla vědecká korespondence ostře sledována) a vysoké školy si honem zajišťovaly nové prostory a otevíraly možnost vzdělávání všem. Privatizátoři našeho života naivně očekávali, že tento buněčný organismus, mohli bychom jmenovat i sektor bankovní, zdravotnictví či státní správu, se pospojuje k funkcím, tak jak dokázala příroda vyselektovat živé organismy. Největší naivista mezi nimi, který se dodnes chlubí tím geniálním nápadem rozdat majetek (a tak si zajistit voličskou základnu), dokonce tvrdil: „Vůbec neřeším, že se rozpadnou podniky na prach, chytří lidé se zase sejdou a založí podnik nový.“ Chyběla maličkost – peníze, jež mezitím odpluly neznámo kam a založily dnešní průšvih zadlužení. Mezitím konkurenční podniky posilovaly, fúzovaly a společně platily vědecké bádání. Dnes víme, že bez peněz to nejde, bez zákonů a státní správy to nejde, zdravotnictví, školství ani věda se bez kázně dělat nedají. A v té privatizační tmě, mnozí z nás zbohatli, leč jsme zemí bez budoucnosti. A mnozí si uvědomují, že i my jsme měli silné podniky, jež zaplatily aplikovaný výzkum a vývoj, že zde byly organizace prodávající zboží na trzích, kam se už ani nedostaneme nazpět. A to vše jenom proto, že jsme se vzdali svobody uvažování a vlastního názoru. A děláme to dodnes. Je smutné, potkáte-li vzdělaného člověka opakujícího fráze politika, jenž o sobě tvrdí, že je vědec, ale vědy je tam na tři stránky textu. Zajímavé přitom je, že klasické a krásné příběhy úspěchu zaznamenáváme v každém oboru, ale složit to dohromady v úspěšně fungující společnost dnes brání parazitující politická scéna, jíž jsme dali bezhlavě důvěru. JAN BALTUS