Všechny „fundované“ prognózy českých a západoevropských ekonomů a rádobyznalců energetiky jak Evropané svými nákupy ropy a plynu stabilizují světové trhy s energetickými surovinami a ruské či arabské těžaře vlastně drží nad hladinou, se mi už začínají příčit. Stejně jako nekonečné články a relace o nových plynovodech a ropovodech z Východu či Jihu na Západ: Nord Streamem počínaje a politickým nedochůdčetem Nabucco konče. Březnová návštěva nového čínského prezidenta Si Ťin-pchinga u jeho ruského partnera Vladimira Putina a podpisy 30 mezivládních smluv o ekonomické spolupráci mezi oběma státy přemýšlivým čtenářům, posluchačům a divákům naznačily, že na politickými hádkami a permanentními ekonomickými krizemi decimovaných Evropanech už oběma politickým, vojenským a ekonomickým kolosům – nezáleží. Říše středu podle OECD vykazuje dlouhodobě ekonomický růst. Konkrétně vloni: 7,6 %. V Evropě nad onou cifrou můžeme leda šilhat závistí. Globální krize-nekrize, nejpozději v roce 2016 mají Číňané dobýt pozici světové ekonomické jedničky a vystřídat USA. Dynamický růst čínské průmyslové produkce a rozvoj zatím zastaralé infrastruktury se pochopitelně neobejdou bez obřích dodávek surovin. Velký ruský bratr vypomůže: zatím Pekingu posílá 15 mil. t ropy ročně. Po dostavbě příslušných magistrál a nových velkokapacitních předávacích stanic se už hovoří o objemech 45–50 mil. t. Podobnými tempy mají růst i čínské nákupy zemního plynu ze střední a východní Sibiře. Opravdu si politici (ať už v Praze nebo v Bruselu) myslí, že tisíce kilometrů na východ od nás lze oslňovat hesly o jednotném evropském energetickém trhu? Případně děsit úvahami o prospekci a potenciální těžbě tzv. břidlicového plynu? Že někdo někde ve světě bude dále a trpělivě čekat, zda vůbec a kdy konkrétně si hašteřiví Evropané dokážou vyřešit opakované hospodářské a finanční krize? Svět se mění před očima. Vy, novináři, byste měli první odložit včerejší stereotypy a schémata v nazírání na něj. Úvahy expertů z okolí tzv. Římského klubu, kteří se ještě na konci 70. let (po právě vzplanuvší první ropné krizi) nedokázali shodnout, zda 21. století bude věkem dominance arabského anebo dálněvýchodního faktoru, jsou dnes už bezpředmětné. Reálný život rozhodl. Nic si nenamlouvejme. Nepružní Evropané vyklízejí pozice. Světovou ekonomiku a vědu nevyjímaje. Všechna hesla bruselských byrokratů o evropských výrobních a obchodních tradicích, o nových high-tech technologiích, o comebacku evropské vědy, o administrativní podpoře konkurenceschopnosti evropského průmyslu a služeb, o nenahraditelných kvalitách evropského školství dostávají tváři v tvář současné ekonomické realitě na frak. Evropa ztrácí síly a dech i jednostranným ekologickým sebebičováním. Kdysi v soutěži se Severní Amerikou. Nyní s Dálným východem. Berlaymontské byrokratické pseudovize a kontraproduktivní nástroje typu subvenční kotrmelce okolo AZE, spekulantské emisní povolenky, progresivní daně, limity málem na cokoliv, ji ze spirály letitých obtíží vymanit nedokážou. Alespoň v energetice žádné světélko na konci tunelu nevidím. Přiučme se urychleně všemu novému a progresivnímu ve světové ekonomice a energetice. Naši včerejší žáci jsou dnes našimi zdatnými konkurenty. A zítra by už (nedej bůh!) mohli být také našimi zvoníky. A. R., Jihlava
