Listuji českými deníky a nestačím se divit. Na okamžik počítejte se mnou: do roku 2020 mohou přinést 40 miliard korun eráru přímo a dalších 40 miliard přes SFŽP, což není nic jiného než jen další erární instituce. To při dnešních cenách. Pokud by ale na trzích zdražily (přeloženo do reálné češtiny: pokud by se s nimi po Čechách i po Unii podařilo roztočit novou spirálu honby za obřími zisky), mohly by to být násobky zmíněných částek. Po neblahé zkušenosti z jejich startu nyní musí jednotlivé státy operace s nimi posvětit speciálními zákony. A to v tržním prostředí, prosím… Určitě tušíte, o čem je řeč. Ano, o vypečeném rádobyekologickém instrumentu české i bruselské byrokracie – o tzv. emisních povolenkách. Když se myšlenka penalizovat tvůrce a šiřitele emisí objevila ponejprv, byla jsem pro. Kdo nešetří přírodu, kdo ohrožuje zdraví lidí a byznys je mu více než zákon, s tím nutně končí diskuse. Ke slovu musí (alespoň podle mého, ženského názoru) přijít sankce. Přála jsem si, aby to neplatilo pouze pro výrobce energií a tepla. Bič v podobě emisních povolenek musí spravedlivě dopadat na záda každého, kdo nerespektuje elementární principy ekologicky udržitelného rozvoje. Včetně pozemní a letecké dopravy. Koncept emisních povolenek mne kdysi uchvátil také pro správnou koncovku: zisk z jejich prodeje měl posloužit k nezbytné ekologizaci a substituci řady zastaralých výrob, k ozdravění našeho ovzduší, vod a půdy. Pod takový záměr se musí podepsat každý slušný člověk. Sliby se slibují a hloupí se (s prominutím) radují! Patřila jsem k nim i já. Záhy přišlo vystřízlivění. Jen si vybavte se mnou, co všechno následovalo po bohulibých proklamacích. Kdybych dnes měla napsat článek, co nového a dobrého vidím ve svém okolí zásluhou emisních povolenek, slovo by ze mne nevypadlo. Kromě hádek o peníze z jejich prodejů a zpráv o jejich podivuhodném zmizení a ještě „zázračnějším“ nalezení si nevybavím nic exaktního. Samozřejmě, jsem laik. Nevidím do nitra problémů. Třeba se doopravdy stane zázrak a s novými povolenkami se všechno a rázem změní k lepšímu. Jenže (aspoň podle novinových komentářů) to opět vypadá na „byznys“. Zhnusily se mi už kalkulace „co-když“. Zejména když jakési anonymní trhy vygenerují cenu 1 povolenky na 10, 15 či na 20 EUR... Nezdá se i vám, že tento nástroj proti subjektům bez zábran se vlastně minul a míjí se svým cílem? Armády úředníků i obchodníků mě neúnavně ujišťují o opaku. Jejich draze placené (z čeho asi?) mediální a reklamní agentury nešetří sliby a nejrůžovějšími perspektivami. Moc ráda bych se s nimi sešla někdy od podzimu do jara na radvanickém kopci nad Ostravou, abychom se společně „pokochali“ pohledy na smogem zamořené město. Anebo chvíli posečkali na vlak na nástupišti v Třinci. A možná by stačilo se „jen“ zhluboka nadechnout v centru Prahy, Ústí nad Labem a řady dalších měst přetížených těžkým průmyslem a nekonečnými hady automobilů… Řada mimoevropských států se ekologickým regulacím vyhýbá. Nejenom rozvojových, ale i členů skupiny BRICS. Určitě: je to sobecké a nezodpovědné vůči této planetě i nám, jejím obyvatelům. Na druhé straně: lze šmahem odsuzovat, že je emisní povolenky a jim podobné „žen-šeny“ neoslnily? A. M. - Ostrava
