To zase bylo zbytečně vyřčených slov, popsaného papíru a promarněného času u rádií a televizorů! Ano, mám na mysli poslední vývoj okolo bruselského zeleného „ženšenu“ na všechny ekologické bědy – emisních povolenek. Bruselští byrokraté i jejich tuzemští zelení praporečníci je po roce 2005 nekriticky a mnohomluvně prohlašovali za univerzální nástroj, jenž stihne jak ozdravit emisemi kontaminované ovzduší, půdu a vody, tak vytvořit myšlenkovou i finanční platformu pro rychlou náhradu dožívajících, ekologicky již neakceptovatelných elektrárenských a teplárenských zdrojů na fosilní paliva. Dnes se někdejší halasné proklamace scvrkly na účelové pokusy oživit tuto finanční i organizační zombie, resp. vytlouct z ní poslední zbytky kapitálu. Nevím jak vám, v redakci TT, ale mně už se zajídají všechny tyto resuscitační hokusy-pokusy. Snahy zaplatit různé ozeleňovací energetické a teplárenské kampaně z výnosů za budoucí prodeje emisních povolenek. Pokud nám zbyly a hodláme je zpeněžit, pak se tímto přičiňujeme jen o další emisní špínu, byť způsobenou někým jiným a v cizině. Naše planeta je malá. V podobě dálkových transferů máme tamější nebezpečné látky u nás za pár dnů či týdnů zpátky… Kde tedy reálně spočívá faktický přínos emisních povolenek k ozdravování evropského a globálního ovzduší? Notně otrlou náturou se třeba vyzbrojit při pročítání kalkulací (lépe řečeno spekulací) některých ekonomů a ekologů ohledně dalšího vývoje cen emisních povolenek. Do konce letošního roku, do konce nynější dekády i po roce 2020. Tvrdili, že jsou za zelenou energii, za technickou a technologickou transformaci domácí i evropské energetiky a teplárenství. Dnes namísto zvučných proklamací, na něž nalákali spoustu důvěřivých (zejména mladých) lidí, žhaví leda kalkulačky. Je mi šum a fuk, zda jedna emisní povolenka aktuálně stojí 6 či 7 eur. Eventuálně zda se do konce letošního roku vyšplhá k 10 či k 15 eurům za kus. Pokud se snaží jejich nepoužitelnost zakamuflovat novými pseudokoncepcemi a návody (kupř. vztáhnout další cenový vývoj emisních povolenek dominantně na cenu tzv. silové energie), potvrzují mi, jak lichý a v praxi nepoužitelný instrument před léty vygenerovali. Povolenky v půli nynější dekády, kterou měly energeticky ozdravit a nastartovat k nové ekologičtější podobě energetiky, očividně dosloužily. Jako cár papíru oborové firmy k ničemu neinspirují a nemotivují. Z pohledu majitelů a provozovatelů technicky nejstarších a provozně méně nákladných zdrojů na uhlí jsou leda glejt pro prodloužení jejich nanejvýš problematické exploatace. Nepochybuji, že při resuscitaci emisních povolenek budou mediálně znovu oprášeny jinak ušlechtilé pohnutky a nezpochybnitelné cíle. Před blížící se pařížskou konferencí o ovzduší se patrně nevyhneme ani pokusům přepočítat tehdejší emisní kvóty na vypouštění uhlíkových emisí a nově vytvářet tzv. tržní stabilizační rezervy. Možná dojde i na tzv. přebytkový back- -loading, neřkuli na další reformu tohoto obskurního systému. Tak, či onak: co pozitivního si lze pomyslet o této „životodárné studni“, jež v první řadě potřebuje oživit sebe sama? Jak „správně ekologicky“ chápat koncepty na dočasné stažení povolenek (cca 900–950 mil. t emisí) a poté, co jejich cena uměle povyskočí, je opět vrhnout do oběhu? N. K. – České Budějovice
