Jsem rád, že žijeme v demokratické společnosti. Že máme právo vyjádřit bez omezení svůj názor na jakýkoliv problém této země. Tedy i na koncepty shromažďování a ukládání jaderného odpadu a vyhořelého jaderného paliva. Když jsem v médiích poprvé zaregistroval informaci, že se v sobotu 18. dubna v 7 vytipovaných lokalitách (kde by v budoucnu mohlo vzniknout podzemní dlouhodobé úložiště nebezpečného materiálu) uskuteční den protestních akcí, nevěnoval jsem tomu větší pozornost. Nechť občané svobodně vyjádří svá mínění! Po tomto pošmourném dni si ale kladu otázku: platí to, co ústava garantuje řadovému občanovi, také pro exekutivu? Ani vrcholné, ani místní funkcionáře jsme si nezvolili proto, aby ožehavé problémy nechali ležet ladem, neřkuli aby se podíleli na zpochybnění odborně i věcně podložených návrhů státu. A nikoli jen z profesní loajality vůči němu, nebo že jim vyplácí nemalé mzdy. Pokud jsem ministerský úředník, je mou povinností být v terénu, hovořit s lidmi, hájit postup státu. A pokud jsem starostou nebo zastupitelem (třeba i v poslední Lhotě), totéž. Skupina „politiků pro slunečné dny“, na akce, kde se občané dožadují věcných a odborně nezpochybnitelných informací, nechodí. O to větší prostor tak „bez boje“ vyklízejí různým šiřitelům emocí a polopravd. V televizi jsem onu zamračenou sobotu zahlédl jenom premiéra Sobotku a šéfa SÚRAO Slováka. Oba statečně hájili pozice státu. Kde byli další, resortně příslušní? Argumentoval vůbec někdo z ministerstva průmyslu nebo životního prostředí? Zatímco ve Francii, kam jezdívám častěji, občané a radnice v okolí jaderných objektů nouzi o fakta nepociťují a o výstavbu a provozování podobných zařízení dokonce aktivně usilují, u nás raději pořádáme protestní pochody a živé řetězy, sepisujeme petice, zvoníme (jako ve středověku) kostelními zvony, event. kalkulujeme s chimérickými poklesy tržních hodnot nemovitostí. Zvláště „srdnatě“ v okamžiku, kdy na náves dorazí regionální televizní štáb… Etalonem české malosti a sobectví byla v oněch spotech (alespoň podle mne) odmítání už pouhého geologického průzkumu podloží. Jak se inkriminované radnice zachovají, až SÚRAO nabídne ze zákona stanovenou náhradu? Ano: bezpečnost lidí musí být na prvním místě. Samozřejmě: projekt úložiště musí vyloučit všechna (byť i jen potenciální) rizika. Pro nynější i pro stovky příštích generací. Určitě musíme zachovat krásnou a zdravou přírodu také pro naše potomky. Ne všichni a ve všem musíme být přitom zajedno. Pokud se naše názory liší, věcně a bez emocí o nich diskutujme a hledejme společnou platformu. Na sobotní obrazovce mi nevadilo, že některé protesty by odborně vyvrátil i žák na hodině fyziky v 5. třídě obecné školy. Mnohem více mne zarážela nechuť slyšet argumenty státu, resp. SÚRAO. Sveřepě trvat na svém. Chvílemi až demagogicky odmítat jakýkoliv opačný názor. Těžko specifikovat dopředu, nakolik bude úložiště po roce 2065 (kdy se počítá s jeho zprovozněním) kapacitně využito. Zda věda časem nenabídne jiné a efektivnější způsoby, jak exploatovat vyhořelé palivo. Zatím to ještě neumí. Stát má i přesto velkou odpovědnost vůči občanům, a to už nyní. Jak hodlá překonat odmítavé bariéry? Vybuduje citovaný projekt bez polemiky v některém vlastním (nejlépe vojenském) prostoru? Mýlím se moc? A. L. – Tábor