Jsem inženýr-energetik. Rád bych sledoval technický a technologický vývoj výrobních zdrojů i distribučních soustav. Hledal a aplikoval každou smysluplnou hardwarovou či softwarovou inovaci. Nemohu. A nikoliv proto, že by v odborné literatuře nebylo dost exaktních, v praxi využitelných nápadů. Když jsme v minulé dekádě vstupovali do EU, byl jsem všemi deseti pro. Doufal jsem (naivně), že moje firma i moje rodina budou fungovat lépe. Že moje země bude aplikovat obří know-how z mnoha oborů, jenž bruselské struktury musely nutně nakupit za předchozí desetiletí. Chyba! Měl jsem být prozíravější a méně důvěřivý. Hodně signalizoval už tehdy rozporuplný vývoj přesubvencované (resp. unijní byrokracií zdeformované) zemědělské a potravinářské politiky EU. Stejně neracionální a netržní prvky jsou dnes k vidění i v energetické politice EU 28. Místo toho, aby bruselská exekutiva zformulovala technicky, ekonomicky, organizačně i kapacitně propracovaný plán rozvoje tohoto strategického oboru na několik dekád dopředu, jsme adresáty dalších a dalších balíčků, směrnic a kvót momentálně vycucaných bůh suď odkud, nikoliv z reálných možností a potřeb té-které země a celého společenství. Do diskusí okolo budoucnosti české i evropské energetiky se zapojily tisíce subjektů. Laiků i odborníků. Výsledek? Rozjitřená energetika na pokraji kolapsu. Nespokojené firmy i občané. Skoky cen energetických vstupů, finálního produktu i služeb v posledních 10 letech o několik řádů. Namísto technických a ekonomických analýz a účinných nástrojů se prosazují zelené fantazie odtržené od života. Jen zapátrejte ve svém redakčním archívu! Totální plynofikace průmyslu i domácností, ať to stojí, co to stojí. Nyní hrozí Evropě nedostatek předraženého plynu ze Sibiře. Nebo jiný bruselský „zázrak“: emisní povolenky. Měly nastartovat rychlou ekologizaci výrobních kapacit zejména v nově přistoupivších východních zemích. Poté co jejich imaginární ceny klesly na šestinu, sedminu původní administrativní hodnoty, se k nim cudně nehlásí už ani jejich „otcové“ v klotových rukávech. Anebo nesmyslný akcent na tzv. obnovitelné zdroje a veleštědrý tok dotací na jejich provoz v některých zemích Unie, zvláště v ČR. V chmurných líčeních, jak byl můj navýsost inženýrský obor s mnohaletou tradicí netechnicky a netržně sražen na kolena, mohu pokračovat ještě dlouho, předlouho. I přesto chci být objektivní. Třeba to zelení u nás i v Bruselu myslí s akcentem na AZE dobře. Jejich snaha převést naši i kontinentální energetiku od fosilní k ekologicky akceptovatelné podobě je určitě správná. Ale pokud jim přitom nezřídka chybí elementární technické a ekonomické znalosti (viz třeba grilování slovinské adeptky v europarlamentu navržené do EK za resortní komisařku), těžko vypisovat bianco šek důvěry. Posledním bájím v podobě nejnovějšího energeticko-klimatického balíčku už nevěřím. Ing. K. M. – Olomouc P. S. – Až vás politici a zelení opět „obšťastní“ nějakou plamennou výzvou a vyrukují se svým slavným termínem „obnovitelné“ zdroje, připomeňte jim aspoň základní energetické zákony a pojmy. Od Newtona po Einsteina. A taky: že v energetice lze obnovovat leda výrobní techniku a distribuční sítě. Nikoliv produkt samotný. Ten se v reálu pouze spotřebovává. Tu racionálněji, tu zbůhdarma.