Nejsem energetik. Prodávám dopravní techniku. Jak tuzemské klientele, tak na export. Dlouhé roky jsme se museli potýkat s insolvencí řady zavedených i potenciálních zákazníků, s chybějícími investicemi do dopravní infrastruktury a do modernizace vozových parků na úrovní států i regionální exekutivy a s řadou dalších problémů, které vy, novináři, kumulujete do kategorie globální krize. Na počátku nynější dekády jsem krátce propadl iluzi, že s pookřívajícím hospodařením měst a firem, máme „to nejhorší“ už za sebou. Mýlil jsem se. Tiše a o to záludněji se do našeho (zdánlivě neenergetického) byznysu vkradla nová krize: energeticko-cenová. Nechci filosofovat, zda a do jaké míry ji odstartovaly nezvládnuté hokusy-pokusy s tzv. zelenou energetikou, nelogický vývoj cen energie na burzách, různá extempore bruselských byrokratů (a nejenom s emisními povolenkami), odchod řady otrávených investorů do zemí s prozíravější a lépe ošetřenou energetickou politikou tamějších vlád atd. Ani zda jsme tomu u nás festovně nenapomohli tzv. boomem soláru po česku. Sumasumárum: naše firmy a obce na drahou energii krutě doplácejí a řadu let ještě doplácet budou. Kapitáni českého průmyslu za to oprávněně kritizovali předchozí kabinet. Opakovaně varovali před obrovskými škodami, které drahá energie a teplo napáchá na konkurenceschopnosti našich firem jak na domácím, tak na zahraničních trzích. Jakoby hrách házeli na hluchou zeď. Politická garnitura, kterou jsme si zvolili, aby konala ku prospěchu této země, je ponechala všanc svému osudu a vyčerpávala se žabomyšími spory a osobními aférkami, které už darmo připomínat. Může být útěchou, že symptomem drahé energie trpí i v jiných zemích EU? Že organizačně, legislativně a technicky nedotažený evropský energetický trh nyní ohrožuje celé segmenty evropské ekonomiky? Od energeticky náročných oborů, jako jsou metalurgie, petrochemie (nebo mnou vzpomenutá doprava) až po terciární sféru, kterou si nelze představit bez bezporuchového zásobování energií a teplem, zdravotnictví, školství, komunikace aj. Nejde o žádný marginální problém. V poslední zprávě IEA jsem si přečetl, že jen v těchto oborech drahá energie ohrožuje další výrobu (a tudíž i pracovní místa) pro nejméně 30–33 milionů lidí… Jak si chce s drahou energií poradit nová koaliční vláda? Předpokládám, že nechce riskovat masový zánik řady firem. Sama pod sebou by si tím podřízla větev zabezpečující přítok daní. Samozřejmě, můžeme dále experimentovat s dotacemi pro AZE, spoléhat na „všemocnou“ a přitom „neviditelnou“ ruku trhu, event. doufat, že to Brusel nějak zařídí i za nás. Podle mne doba už dozrála k zásadním opatřením. K zásadním a rychlým opatřením! Ani ČR, ani našim sousedům zázrak v podobě surovinami nabitých vrstev písků či břidlic nehrozí. Ani neprosáknou na povrch studny plné ropy za hubičku. Tenčící se sloje zbylého uhlí znovu neztloustnou. Plamenné projevy některých politiků a ekonomickými analýzami nepodložené apely zanícených ekologických aktivistů k další vlně dekarbonizace a ekologizace energetiky podstatu cenových problémů neřeší. Naopak: energii dále prodraží. Shodneme se už konečně na tom, že ani sebemodernější lokomotiva, tramvaj, inkubátor, soustruh či výtah v domě se bez cenově dostupného proudu nerozjedou? I.K. – Plzeň