V TT č. 10/2012 jste bývalému generálnímu
řediteli finského Úřadu pro
radiační a jadernou bezpečnost (STUK)
a stávajícímu předsedovi Mezinárodní
konzultační skupiny pro jadernou bezpečnost
MAAE Jukka Laaksonenovi
mj. položili otázku, kterou si kladu stále
častěji také já sám sobě: V ČR chceme
jadernou energetiku rozšiřovat. Budeme
mít ale pro obsluhu této náročné
techniky dostatek vysokoškolsky erudovaných
a v jaderné praxi ostřílených
odborníků?
Váš host mne svou odpovědí zklamal.
Neupírám mu právo na osobní názor.
Jeho personalistický optimismus však
ani trochu nesdílím. A ze všeho nejméně
mne uspokojují jeho slova, že pro nově
budovanou jadernou elektrárnu Olkiluoto
údajně rekrutovali fachmany i z jiných
oborů a odvětví.
Jako ekologicky smýšlející člověk si
hluboce vážím mnohaletého a nanejvýš
odpovědného přístupu Finů k ochraně
svého i evropského životního prostředí.
Pro mne a pro stovky dalších zeleně
smýšlejících Čechů a Slováků bylo
Suomi už ve 2. polovině 20. století vzorem,
jak bychom se měli chovat k půdě,
k vodám a ovzduší u nás, od Chebu
po Humenné. Pokud to pan Laaksonen
myslel bez nadsázky, pak zřejmě budu
muset svůj letitý obdiv revidovat.
Jsem hluboce přesvědčen, že do tak
složitého objektu, jakým jaderná elektrárna
bezpochyby je a bude jím i při
nových generacích jaderných reaktorů,
nestačí mír-nyx-dír-nyx přesadit pár
nadšených inženýrů stavbařů či chemiků
a poskytnout jim oněch doporučovaných
10 let praxe, aby se nové profesi
dostatečně přiučili. Jukka Laaksonen
mne nepřesvědčil svým osobním názorem,
že celý složitý komplex uřídí jen
několik specializovaných jaderných expertů.
Podle mne: v základní přípravě
expertů pro jádro nelze nic ponechat
náhodě a samotoku událostí. A nespoléhat
se ani na entuziasmus mladých
absolventů středních škol, kteří se tváří
v tvář nově budovanému jadernému
zdroji začnou samovolně zajímat o studium
jaderných technologií. V reálném
životě se zázraky nedějí.
Podle mne hlavní odpovědnost za výběr
a výchovu nových jaderných odborníků
a za jejich další celoživotní vzdělávání
musí převzít stát. A to včetně legislativní,
organizační i materiální péče
o tuto problematiku. Sednout si do velína
jaderné elektrárny, anebo zařadit
se do servisního týmu reaktoru, to není
a nesmí být záležitost momentální úvahy
postpubertálního chlapce nebo dívčiny
s ještě mokrým maturitním vysvědčením
v ruce. Stát musí vytýčit jasná pravidla,
koho a za jakých podmínek tak náročnými
úkoly pověří. A stát také musí garantovat,
že budou dodrženy. Vůči onomu
mladému člověku, jenž se rozhoduje pro
celoživotní obsluhu sofistikované technologie,
i vůči nám, občanům této země.
Napadlo by snad někoho, aby svěřil
volant do rukou nezpůsobilého adepta
o řidičské povolání? A riskoval by někdo
návštěvu v ordinaci, kterou provozuje
sice mladý a snaživý zájemce o medicínu,
ale jinak absolvent zcela odlišné
vysoké školy?
Věřím, že tyto a další naléhavé otázky
k výběru a přípravě odborníků pro
jaderné provozy netřeba kompetentním
orgánům a institucím opakovat. Ale nerad
bych se dožil chvíle, že si je budeme
klást i u nás a minutu po příslovečné
dvanácté hodině...
K. P. - Rokycany