Ve druhém červnovém týdnu byly zveřejněny první snímky nejdražšího jednotlivého technického zařízení, které člověk vyslal do vesmíru. Dočkali jsme se tedy prvních výsledků práce vesmírného dalekohledu Jamese Webba (James Webb Space Telescope). Dalekohled Jamese Webba je považován za nástupce legendárního Hubbleova kosmického dalekohledu (HTS), ale to je do značné míry mediální zkratka. Webbův má především výrazně větší zrcadlo: 6,5 m proti 2,4 m u Hubbleova teleskopu. Pracuje v jiné části spektra, konkrétně primárně v blízké a střední oblasti infračerveného světla. Do jisté míry rozliší i oranžové a červené viditelné světlo. Přesně jeho spektrální rozsah činí 0,6 μm až 28 μm. V neposlední řadě je „zaparkován“ zhruba jeden a půl milionu km od Země, v libračním bodu L2. Tedy v místě, kde se vyrovnává přitažlivost gravitace a odstředivých sil v soustavě dvou těles, v tomto případě tedy Země a Slunce. Neexistuje tedy prakticky žádná naděje na nějaké „oprávářské“ mise, jaké se vydávaly k Hubbleovu dalekohledu. Pouť teleskopu na stanoviště, následné rozvinování do provozní konfigurace a pak kalibrace jeho přístrojů byly tedy nejen pro vedení letu dosti stresujícím zážitkem. V médiích se už objevily některé první kalibrační snímky z Webbova dalekohledu, z nichž některé naznačovaly jeho schopnosti. Ale na skutečné potvrzení jsme si museli počkat do 11. července, kdy byl zveřejněn první snímek z teleskopu: pohled do zatím nejvzdálenější minulosti vesmíru, jaký je k dispozici.
Pohled do historie vesmíru
Jde o přímou obdobu slavného snímku Hubbleova teleskopu, konkrétně jeho tzv. hlubokého pole. Zachycuje gravitační čočku kupy galaxií SMACS J0723.3-7327. Ta svou gravitací zesiluje světlo vzdálených objektů za ní. Vidíme tak extrémně vzdálené objekty z „mládí“ vesmíru. Oblast je velká jen zhruba 2,4 úhlové minuty, do snímku by se tedy kotouček velké planety, řekněme Jupiteru, vešel zhruba 3×. Nový snímek z Webbova teleskopu je však v plném rozlišení 2× větší než podobný z HST. Přitom Hubbleův dalekohled snímal tuto oblast po dobu několika týdnů, nový teleskop pouze 12,5 hodiny. Přesto na novém snímku „vyskočila“ řada předtím nezachycených detailů. Blízké galaxie uprostřed snímku jsou od nás podle odhadů astronomů vzdáleny zhruba 4,24 miliardy světelných roků. Protáhlé deformované čárky jsou galaxiemi za nimi, jejichž obraz deformuje právě gravitace bližších galaxií. Jejich stáří zatím odborníci s dostatečnou přesností určit nedokážou.
Vzdálené mlhoviny
Z dalších snímků si můžeme představit například nejjasnější mlhovinu na obloze známou jako Carina. Je od nás vzdálena zhruba 8 500 světelných let a jedná se o jednu z největších mlhovin v naší Galaxii. Všechny mlhoviny jsou oblastí zrodu mnoha nových hvězd (potažmo tedy i planet). Je tvořena obřími mračny plynu a prachu a září hlavně v červené barvě ionizovaného vodíku. V oblasti je tedy logicky celá řada mladých hvězd. Najdeme tu i extrémně zářivé veleobry produkující velmi silné rentgenové záření, které „žijí“ pouze krátce, mění se v supernovy. Výbuch pak stlačí plyn na prach, čímž vznikají další hvězdy. Pro lidské oko je prostředí do značné míry kvůli prachu neprůhledné, Webbův teleskop je schopen zachytit světelné délky, ve kterých můžeme nahlédnout hluboko do nitra této mlhoviny.
Kolidující galaxie
Dalším objektem, na který se teleskop zaměřil, byl tzv. Stephanův kvintet. Jde o vůbec první objevenou skupinu kolidujících galaxií. Na snímku je vidět celkem pět galaxií, z nichž čtyři se navzájem gravitačně ovlivňují, a dvě se dokonce prolínají a „kradou“ si hmotu. Tanec galaxií samozřejmě probíhá v kosmických časových měřítkách, za dobu existence druhu Homo sapiens se jejich vzájemné postavení příliš nezměnilo. Jde o oblast, kde se velmi intenzivně rodí nové hvězdy. Jeho přístroje také umožňují nahlédnout před oblaka prachu až do samotného centra těchto (i jiných, samozřejmě) galaxií, a tak pozorovat například aktivní černou díru v galaktickém jádru jedné z těchto galaxií, konkrétně NGC 7319. Z tohoto hlediska byly zajímavé snímky z přístroje MIRI, které dávají představu, jak gravitace „deformuje“ strukturu těchto galaxií. Pozorování mohou odhalit něco více i o naší Mléčné dráze, která je nejspíše výsledkem takových srážek, a jednou se prolne její hmota se sousední galaxií v Andromedě. /jj/
