V přírodě je zcela běžné, že složité organizované struktury vznikají samouspořádáním jednodušších komponent. Je to patrné při tvorbě dvoušroubovic DNA nebo buněčných membrán. Všechny součásti se dostanou na správné místo, aniž celý proces někdo kontroluje zvenčí. Nanoinženýři se již dlouho snaží o napodobení přírodních postupů, během nichž by samouspořádáním vznikaly nanostruktury, především pro biomedicínské aplikace. Doposud šlo obvykle o nanomateriály složené z malých molekul, které se samouspořádávají ve vodním prostředí. Takové materiály však mají sklon se rychle rozpadat a jsou rovněž chemicky nestabilní. Julia Ortonová z amerického Massachusettského technologického institutu a její kolegové po několikaletém úsilí vytvořili nový typ malých molekul, které se samovolně uspořádají do nanopásků nevídané pevnosti. Tento nanomateriál si udrží strukturu i mimo vodní prostředí. Jeho design byl inspirován buněčnou membránou. Vnější část je hydrofilní, vnitřní naopak hydrofobní čili vodu odpuzující. To je pro proces samouspořádání zásadní, protože vztah jednotlivých částí nanomateriálu k vodě zajistí jejich správnou orientaci. Vysokou pevnost a stabilitu výsledného nanomateriálu zajistili použitím aramidů, molekul vytvářejících struktury s hustou sítí vodíkových vazeb. Obdobnou strukturu má kevlar a podobné materiály. Vývoj samouspořádaných a zároveň pevných a stabilních materiálů bude dále pokračovat. V dohledné době by se tyto materiály mohly dočkat zajímavých aplikací, například v elektronice, bateriích nebo třeba při čištění odpadní vod /sm/
