Léky distribuované do konkrétních buněk, na míru vytvořené náhrady kostní tkáně, kloubních chrupavek nebo šlach, miniaturní roboti pomáhající lékařům s diagnostikou nebo při chirurgických zásazích, neuronové superpočítače se synapsemi o délce několika atomů, extrémně malé elektronické součástky schopné fungovat i při mimořádně vysokých teplotách, počítačové paměti a senzory nové generace, antibakteriální a zcela nepromokavé textilie, dokonale účinné čisticí prostředky – takovýmto možnostem začíná pozvolna dávat konkrétní obrysy výzkum označovaný jako nanověda a nanotechnologie. Evropská komise před několika lety vydala ve spolupráci s německým Spolkovým ministerstvem pro vzdělávání a výzkum (BMBF) a německým Svazem inženýrů – Technologickým Centrem (VDI-TZ) brožuru s názvem Nanotechnologie – inovace pro zítřejší svět. Její autor Mathias Schulenburg se domnívá, že tyto technologie, pracující s hmotou na atomové a molekulární úrovni a zásadním způsobem zlepšující její známé funkce nebo objevující funkce zcela nové, mají potenciál přispět k řešení řady velkých problémů současné civilizace, například ekologických. K zahájení nanotechnologické revoluce zásadním způsobem přispěl v 80. letech minulého století vyvinutý rastrovací tunelový mikroskop, pomocí něhož lze nejen zobrazit jednotlivé atomy krystalu, ale dokonce s nimi i pohybovat. V druhé polovině 90. let se začalo s masivními investicemi do nanotechnologických projektů a postupně se tak vytvářela znalostní základna. V říjnu 2011 pak Evropská komise usoudila, že dozrál čas ke kodifi kaci tohoto bujně košatícího odvětví, a stanovila definici: „Nanomateriálem se rozumí materiál přírodní, vyrobený nebo vzniklý jako vedlejší produkt výroby obsahující částice v nesloučeném stavu, jako agregát či aglomerát, ve kterém je u minimálně 50 % částic ve velikostním rozdělení jeden nebo více vnějších rozměrů v rozmezí velikosti 1–10 nm, tzn. 10−9 metru.“ Jedna miliardtina metru představuje tisícinu tloušťky lidského vlasu, čímž pronikáme do prostoru, jejž lidské chápání zatím pojímá jen obtížně. Pro přesnější pojmové vymezení: částicí se rozumí malá část hmoty s defi novanými fyzikálními hranicemi, aglomerát je shluk slabě vázaných částic, za agregát se považuje mate riál složený z pevně vázaných nebo sloučených prvků.
JIŽ ŘEČTÍ MYSLITELÉ... Teoretické úvahy o nejmenších objektech světa lze nalézt již u starých řeckých myslitelů, kteří fi losofovali o existenci nedělitelných částic. Že budou až tak malé, si v té době asi nedokázali představit. Není však divu, že inspiraci pro název těchto částic vědci čerpali právě v řečtině. Předpona „nano“ znamená cosi jako trpaslík. Malý svým rozměrem, ale obrovský významem, který pro budoucnost lidstva představuje. Kromě badatelského průzkumu se nanotechnologie prosazují v oborech jako jsou stavebnictví, strojírenství, elektrotechnický, textilní, farmaceutický, chemický a energetický průmysl, biomedicína a zemědělství. Očekává se, že nanotechnologie v příštích letech v nějaké míře ovlivní všechna průmyslová odvětví. Nejvíce se dosud událo na poli průmyslu chemického, do budoucnosti se však očekává zvýšená poptávka obranného sektoru a zdravotnictví. Objevují se i nové obory, kde bychom nanotechnologie spojované především s přísnými technickými parametry neočekávali, například kosmetický průmysl, ochrana památek a ekologie.