Ve světě narůstá poptávka po biopalivech, především v dopravě. Vědci intenzivně pracují na tom, aby biologické zdroje energie tuto poptávku co nejlépe uspokojily. Výzkumný tým Texaské univerzity v El Pasu zapojil do výroby biopaliv nanočástice a názorně předvedl, jak může nanotechnologie výrazně zlepšit produkci biopaliv z mikrořas. Američtí vědci působící v oblasti hledání zdrojů energie se zaměřili na důvěrně známou mikrořasu z linie zelených řas Chlorella vulgaris. Jde o zcela běžný druh rychle rostoucí jednobuněčné řasy ze sladkovodních prostředí, který se již využívá k výrobě biopaliv. Hamidreza Sharifan a jeho kolegové ovšem zjistili, že použití nanočástic oxidu zinečnatého (ZnO) dramaticky zvyšuje obsah lipidů v těchto řasách. Týká se to i triacylglycerolu, který se používá při produkci biopaliv. Buňky řasy Chlorella vulgaris za normálních okolností obsahují asi 14 % lipidů. Když se ale ocitnou v prostředí, které obsahuje uměle syntetizované nanočástice oxidu zinečnatého v koncentraci zhruba 30—50 mg/l, zvýší se v těchto buňkách obsah lipidů až na 48 % jejich hmotnosti (více než trojnásobek základní hodnoty), aniž to řasu nějak podstatně ohrožuje. Je to přitom více než trojnásobek oproti běžnému množství. Sharifan to vysvětluje tím, že zmíněné nanočástice vystavují řasy oxidativnímu stresu kvůli tvorbě reaktivních forem kyslíku. Tento stres ale není tak silný, aby závažně poškodil buňky, což by snižovalo produkci biopaliv. K tomu dochází až při koncentraci nanočástic oxidu zinečnatého přesahující 50 mg/l. S kolegy teď převádějí tento postup do průmyslového měřítka a zkoušejí odolnější druhy mikrořas. Výzkumný tým bude pokračovat ve zdokonalování svého procesu v naději, že prokáže jeho životaschopnost ve velkém měřítku, a to i s využitím jiných druhů mikrořas, které mohou prosperovat v prostředích, jako jsou odpadní a slané vody. /sm/
