Mnoho významných historických staveb po celém světě bylo vybudováno z pískovce a podobných hornin s porézní strukturou. Z pískovce se staví snadno, ale tento materiál žel také rychle zvětrává. Nanočástice písku by však tento proces mohly výrazně zpomalit.
Pískovec je tvořen zrnky písku, která je možné relativně snadno uvolnit. V důsledku toho se tento hlavně v minulosti dosti oblíbený stavební materiál v průběhu času rozpadá. Nezřídka je nutné přistupovat k obvykle velmi nákladným a komplikovaným rekonstrukcím, které ne vždy dopadnou podle očekávání. Typickým příkladem může být Karlův most čelící nejen klasickému zvětrávání vlivem počasí, ale také rozmarům Vltavy. Jsou však i jiné možnosti. Odborníci pracují na metodách, které by zvýšily odolnost pískovce a podobných materiálů na starobylých stavbách. K tomuto účelu je možné využít například křemičitanové nanočástice, které se již v některých případech používají. Až doposud ale nebylo jasné, jak tento proces vlastně probíhá a který typ nanočástic je nejvhodnější. Tým rakouské TU Wien a norské University of Oslo uskutečnil sérii experimentů na elektronovém synchrotronu DESY (deutsches elektronen synchrotron) v Hamburku, s následnou analýzou dat ve Vídni. DESY vytváří extrémně energetické rentgenové záření, které je možné využít k analýze krystalizace, k níž dochází při použití nanočástic k ochraně pískovce. Badatelé testovali nanočástice o různých velikostech a koncentracích v roztoku. Jak uvádí Joanna Dziadkowiecová z Osla, s kolegy dospěli k závěru, že čím menší jsou nanočástice použité k obnově pískovce historických staveb, tím lépe drží zrnka písku pohromadě. Výsledky jejich týmu by měly vést k vylepšení pracovních postupů restauratérů a k zajištění kvalitnějších rekonstrukcí. /sm/
