I z jedné kapénky se lze nakazit. PCR testy prokázaly nákazu po dvou dnech od „aplikace“ viru, příznaky pak přicházely zhruba po dalších dvou dnech… To je jen část závěrů testu realizovaného na londýnské Royal Free Hospital. Na odborném serveru Research Square byly zveřejněny výsledky prvního experimentu, ve kterém vědci záměrně nakazili dobrovolníky koronavirem SARS- -CoV-2. Zkoušku uskutečnila na začátku roku 2021 společnost Open Orphan ve spolupráci s londýnskou Imperial College a dalšími institucemi. Účastníky britské studie bylo několik desítek osob ve věku 18—30 let. Pokus strávily v karanténních prostorách londýnské Royal Free Hospital. Celkově dostali kompenzaci zhruba 4 500 liber, tedy nějakých 130 tisíc korun. Lidé ve studii dostali poměrně malou dávku viru, která velmi zhruba odpovídá množství jedné jediné kapénce. Dosti pravděpodobně i díky tomu se téměř polovina účastníků vůbec nenakazila. Jde o první studii svého druhu, proto byli autoři opatrnější, a tak malé množství volili záměrně. Původně dokonce odhadovali, že nakažených bude po vystavení tak nízké dávce ještě méně. Zkouška se rozjížděla postupně. Prvních několik dobrovolníků dostalo lék remdesivir, jakmile se u nich objevilo na testu i velmi malé množství viru. Když se ukázalo, že to infekci opravdu zastaví, nechávali lékaři infekci postupně „rozbíhat“ více a více. Autory zajímaly samozřejmě především výsledky 30 dobrovolníků, kteří žádný remdesivir nedostávali. Lékaři pro ně sice měli připraveny monoklonální protilátky, které by nasadili, jakmile by onemocnění přestalo být jen velmi mírné. Naštěstí na jejich využití vůbec nedošlo.
Rychlý nástup V těle nakažených se virus šířil velmi rychle. V průměru méně než dva dny po expozici se u účastníků objevil pozitivní výsledek PCR testu. Symptomy zhruba o dva dny později, což znovu jen dokazuje, že velká část infekcí skutečně může probíhat v době, kdy se člověka ještě vůbec necítí nemocný. Účastníci přitom byli infikování virem z počátku roku 2020, u kterého se obvykle uvádí inkubační doba kolem pěti dní. Virus ve větším množství v těle u nakažených přetrvával zhruba 9 dní a až 12 dní. V průměru ještě 10 dní po vystavení viru tak lidé byli infekční — měli v těle „živý“ virus, který může někoho nakazit. I tento výsledek — byť na jiné variantě viru, než jaká dnes převládá — znovu vzbuzuje otázku, zda česká pětidenní izolace neukončená testem není polovičaté řešení. Zvláště, když podle této zkoušky i antigenní testy velmi dobře ukazovaly, kdy testovaný přestal mít v těle tzv. kultivovatelný virus. Dobře tedy ukazovaly, kdy už nakažení lidé přestali být infekční. (Menší „citlivost“ měly tyto testy na začátku infekce.) V experimentu také platilo, že více viru bývalo v nose. To podle autorů jen dokládá, že pokud mají respirátory chránit přenosu, měly by rozhodně zakrývat právě i nosní dírky. Nejčastější příznaky byly typické pro respirační infekci: bolesti v krku, rýma a kýchání. Horečka se vyskytovala méně často a u nikoho z nakažených se neobjevil úporný kašel. U zhruba 70 % nakažených účastníků se projevil charakteristický znak covidu: ztratili v různé míře čich nebo chuť. V tomto ohledu také experiment zanechal na účastnících zřejmě největší následky: u pěti z nich tyto problémy přetrvávaly déle než půl roku a u jednoho více než 9 měsíců. Část nakažených neměla vůbec žádné příznaky, ale v jejich horních cestách dýchacích bylo velké množství viru. A virus se u nich udržel stejně dlouho jako u příznakových pacientů. Autoři v průběhu experimentu sledovali spoustu dalších parametrů: například množství protilátek v těle infikovaných a jeho vývoj v reakci na nákazu, spolehlivost antigenních testů v průběhu infekce (vedly si velmi dobře v době, kdy infekce vrcholila a lidé měli viru v těle nejvíce) a tak dále a tak podobně.
Další kola Až následné analýzy všech vzorků a měření by měly údajně naznačit, proč se někteří nakazili a jiní nikoliv. Realizátoři tvrdí, že mají důkazy naznačující, že jistou míru ochrany může (či alespoň u původního viru mohla) poskytovat předchozí nákaza některým z běžných, již „zdomácnělých“ čtyř koronavirů, které během zimní sezóny způsobují významnou část všech respiračních onemocnění. Zkoumat se budou i odlišnosti ve funkci imunitního systému jednotlivých dobrovolníků. Třeba se najde nějaký faktor, který „nenakažení“ mají společný. Připravují se již také další studie: v jedné by měli být například naočkovaní lidé vystaveni delta variantě SARS-CoV-2. Autoři tak chtějí lépe vysvětlit, které faktory ovlivňují, zda u očkovaného dojde k rozvinutí infekce, či nikoliv. Také v tomto případě budou do zkoušky přibráni mladí, zdraví lidé, u kterých je riziko těžkého průběhu minimální. Pro časopis Nature se autoři ovšem nechali slyšet, že jak bude přibývat informací o viru a také možných léků, je možné, že by se podobných experimentů mohli účastnit i lidé vyššího věku. Autoři doufají, že podobně jako u jiných patogenů i v případě SARS-CoV-2 by podobné zkoušky mohly do budoucna sloužit k rychlému ověřování nových léků, vakcín či diagnostických nástrojů (testů). Nakazit člověka virem, který může způsobit i smrt (byť v dané skupině zcela výjimečně), samozřejmě s sebou nese etické otázky. Ovšem strůjci této první zkoušky svého typu pro nový koronavirus chtějí první prací především přesvědčit kolegy a veřejnost, že jde o bezpečný nástroj k dalšímu zkoumání viru a že podobné studie mohou přinést zajímavé údaje. Jak se to podaří, těžko odhadovat. Půlroční narušení čichu a chuti není zcela bagatelní a poznatků o průběhu infekce je i z jiných zdrojů dostatek. Na druhou stranu, existuje celá řada zajímavých otázek, k jejichž zodpovězení se podobné experimenty velmi dobře hodí. V tuto chvíli se zdá, že o podobných pokusech v brzké době ještě uslyšíme. /jj/
