Jedním z příkladů opravdu
nepovedené české privatizace je
bezesporu osud Škody Plzeň, podniku,
jenž byl prodán za podivných
okolností a způsobem, nad
kterým by i otrlému investorovi
ze Spojených států musely vstát
vlasy hrůzou. Někdejší dobrý podnik
českého strojírenství, který
stál za spolupráci i renomovaným
výrobcům celého světa, se ocitl na
pokraji totálního krachu.
Určitě více než 80 % techniků ze
sta je dodnes přesvědčeno, že nezaslouženě.
A v době nejhorší podtrhl
podniku stoličku pod pozadím Škody
nakonec i stát – svojí bezkoncepčností
energetické politiky. ( Ale
i lokomotiv.)
Normální je, ve všech vyspělých
zemích, zadat vlastním podnikům
práci na obnově energetiky
a umožnit jim tak ozkoušet a v klidu
vypiplat nová zařízení. Škoda o toto
pochopení státu přišla. Na dlouhou
dobu.
Svět se mezitím řítil kupředu
a dnes, pokud se někdo zajímá
o nová energetická díla, musí vyjet
do světa, třeba do Japonska, ale
i například i Ruska. (Je to k nevíře,
že?). Kdo chce vyrábět elektřinu
a teplo s minimálními ztrátami, musí
jít do elektráren s nadkritickými
parametry, tedy do teplot a tlaků, jež
vyžadují nové materiály. Ouha, naše
výzkumná základna nových materiálů
je zničena, také zřejmě zbytečně,
vždyť snesla srovnání s konkurencí.
Na nových materiálech se mohli přiživit
třeba na Kladně.
Ale dost, zastavme ten výčet ztrát.
Škoda Power tak snad už učinila,
když vrhla všechny dostupné prostředky
na vývoj nové turbíny právě
nadritických parametrů, a snad tím
definitivně odvrátila kritické období,
které prožívala. Byť ji to stojí, právě
díky nedostatku možností podílet
se na vývoji materiálů, dost peněz.
Inženýři z vývoje turbín si dokázali
najít cestu i ke spolupráci s konkurenci,
což je další důkaz toho, že
v technickou erudici Škody věřili
snad všichni na světě, vyjma našich
politiků. Ale čert je vzal. Škoda je
pravděpodobně zpět. A další podtržení
stoličky už bychom neměli
dovolit. I když jde jen o parní turbíny.
Plynové turbíny a jaderná energetika
už jdou mimo nás. JAN BALTUS
