Stručná agenturní zpráva z Berlaymontu o nejnovějším klimaticko-energetickém balíčku, resp. souboru nelegislativních dokumentů, které mají předurčit další směřování klimatické, energetické politiky a průmyslové politiky EU po roce 2020, zastihla Česko na začátku skutečné a třeskuté zimy a zároveň střídání vlád. Řečeno ministerským jazykem: „Evropská komise cílí na stanovení mezikroků pro naplnění dlouhodobého dekarbonizačního cíle EU a dosažení nízkouhlíkové ekonomiky do roku 2050. Klíčovou otázkou je nastavení cílů v oblasti snižování emisí skleníkových plynů, zvyšování podílu AZE a energetické účinnosti. Důležitým komplementárním dokumentem EK bude sdělení k reindustrializaci průmyslu EU. Balíček rovněž obsahuje návrh na posílení systému obchodování s emisemi v EU (jenž by měl projít strukturálními změnami) a je doplněn zprávou o cenách energií a doporučením EK, jak přistupovat k průzkumu a těžbě nekonvenčních zdrojů plynu v EU.“ Podle MPO ČR naše země při dosavadních jednáních akcentovala racionální a realizovatelná opatření, která nebudou dále zhoršovat konkurenceschopnost evropské ekonomiky: „Je třeba založit evropský rámec do roku 2030 na liberalizovaných integrovaných trzích s energií a co nejrychleji odstranit vážné deformace, zejména na trhu s elektřinou. Z těchto důvodů se zástupci ČR domnívají, že nejefektivnějším nástrojem pro dosažení nízkouhlíkové evropské ekonomiky do roku 2050 je stanovení pouze jednoho celoevropsky závazného cíle pro redukci emisí skleníkových plynů. Současné vícenásobné cíle se mnohdy navzájem oslabují ,a tudíž nemohou vést k postupné dekarbonizaci s nejnižšími náklady.“ A ještě jedno důležité konstatování: „Jakékoli pokračování závazných cílů pro AZE po roce 2020 proto zástupci ČR považují za neudržitelné a kontraproduktivní, stejně jako další cíle v oblasti energetických úspor. Rozvoj AZE i dosahování úspor bude stimulováno dostatečně cílem v oblasti snížení emisí uhlíku spolu s řadou již nastavených doprovodných nástrojů.“
Diskuse bude pokračovat (a nejenom do březnové evropské rady )
Problémy současné evropské energetiky netkví v licitaci exaktních procent při navyšování podílu AZE v jednotlivých národních energetických mixech, ani v kalkulacích objemů emisních bilancí od Funchalu, přes Oulu, až po Nicosii. Sektorový aspekt nepochybně zavdá k novému (mediálně vděčnému) přeskupování sil mezi ekologicky ambicióznějšími a ekologicky střízlivějšími členy EU28. Uhelný kámen sporů spočívá v ucelené nové podobě evropské energetiky. Vzrušené polemiky o tisících tunách budoucích uhlíkových zplodin v ovzduší, o každém procentu růstu zelené energetiky jsou tímto prizmatem nutně sekundární. Vygenerují aspoň rámcový strukturovaný koncept evropských politiků, ekonomů, průmyslníků, zemědělců, ale i milionů voličů-občanů velké evropské rodiny, jakou energetiku a teplárenství si přejí pro své vnuky a pravnuky? Za jakou cenu, jakými silami a z jakých zdrojů podpoří její vývoj minimálně do poloviny tohoto 21. století? Lednový klimaticko-energetický balíček vytváří platformu pro prezentaci průmyslových, zemědělských a obchodních snah spjatých s bezprostředním i dlouhodobým rozvojem a efektivním fungováním budoucí evropské energetiky. Ale i pro nemálo parciálních zájmů, lobbistických aktivit, předvolebních slibů v té které zemi. Debatovat se nebude pouze slovníkem vědců, techniků či ekonomů. Nikoho už nepřekvapí elementární neznalosti školní přírodovědy a fyziky, ani zájmová demagogie určitých občanských a politizujících seskupení. Vyloučit nelze ani dočasné výčitky, rozmíšky a historizující reminiscence, pokud některá země (nebo skupina států) nebude spokojena s individuálním nasměrováním, tempem, či objemy sousedem odvedené práce na novém energetickém modelu Evropy.
Kdo vyhraje, kdo ustoupí?
Pro vědecko-výzkumné, konstruktérské, výrobní, obchodní a servisní subjekty spjaté s dekarbonizovanou tzv. zelenou energetikou je nejnovější tok zpráv z Bruselu nepochybně sladkou manou. V myslích zastánců fosilní energetiky naopak vyvstává řada otazníků. Postiženy nebudou pouze typicky „staré“ obory (těžba a zpracování uhlí pro energetické a teplárenské využití, koksárenský průmysl aj.). Vrásky okolo realizace inkriminovaného klimaticko-energetického balíčku rozbrázdí i nejedno čelo v podnicích a institucích blízkých zelené energetice: kupř. u výrobců energeticky úsporných stavebních zařízení a materiálů, nových izolací apod. Předvídatelná hřivna kritiky se nepochybně snese na hlavy všech, kdož spatřují východisko z krize současné evropské energetiky v jaderné koncepci. Některé státy ji ustojí. V poslední době deklarovaly svou připravenost pokračovat v projekci a výstavbě jádra nejenom jeho tradiční bašty Velká Británie, Francie či Finsko. Své jaderné kapacity hodlají posílit také Maďarsko, Polsko, Bulharsko a další země EU. Logicky se nabízí otázka: proč zelené iniciativy cílevědomě nehledají svého současného i příštího spojence právě mezi nimi? Kdo jiný a jakým jiným proudem zabezpečí národní soustavy i budoucí „neuhlíkovou“ Evropu před event. black-outem, před nevyrovnanými výrobními harmonogramy fotovoltaiky i eoliky?
Za svůj energetický mix se nemusíme stydět
Česká republika nepatří v evropském energetickém pelotonu k surovinově nejlépe vybaveným státům. Naše klimatické a přírodní dispozice pro rozvoj zelené energetiky jsou limitované. To ostatně prokázala realizace tzv. Lisabonské směrnice 20-20-20. Nicméně, náš národní energetický mix je z minulosti solidně strukturovaný a vytváří dobré předpoklady pro další vyvážený a spolehlivý chod celé energetické soustavy. Úplně nejjednodušší (a zároveň nejprimitivnější) by bylo poslední bruselskou direktivu (včetně 27procentního podílu AZE) smést se stolu. Třeba s odůvodněním, že miliony občanů ČR budou ještě dlouho a draze platit za nepovedený experiment politiků s tzv. solárním boomem po česku. Management nejednoho českého průmyslového podniku by jistě navršil pyramidu exaktních finančních, investičních i odbytových důvodů „Proč do toho nejít!“ Ani největší optimisté už nečekají, že náš vklad k lisabonské směrnici 20-20- 20 přesáhne sotva 13 % . Exaktní pozici ke klimaticko-energetickému novorozenci musí zaujmout nový koaliční kabinet. Nabízí se šance převzít ho a ústrojně implementovat do finišující přípravy nové SEK a Surovinové politiky ČR. Nebude to ale příliš velké sousto? Experti radí k střídmosti: ČR by měla objektivně zvážit své energetické potřeby a možnosti a soustředit se na dosažení reálně proveditelných cílů. Určitě bychom neměli slevit v postupné eliminaci emisní zátěže nynějšího energeticko-teplárenského komplexu. Tedy: zavést promyšlená opatření ke komplexní modernizaci zdrojů, ke zvýšení efektivnosti výroby a také k úsporám spotřebovávané energie a tepla. Čím to, že lednový paket z Berlaymontu je v causách úspory energie a posilování energetické účinnosti zdrojů tak málomluvný?
Jak se rozhodne Evropa ?
Polemiky okolo cen energie a tepla v Evropě, okolo modelů dotací AZE, okolo disfunkčních emisních povolenek, aliančních platforem evropských producentů energie a tepla bude nepochybně až-až. Stabilitu současného evropského energetického trhu a jeho další rozvoj to nesmí rozmělnit. Nynější evropská energetika nestůně jenom ekologicky. Řada dosavadních léčiv (a nejenom ze zelené apatyky) tohoto strategického pacienta v minulé dekádě neuzdravila. Leckdy mu ještě přitížila. Ikona kýženého teraupetického obratu nespočívá ve volbě a glorifikaci cifry (27 % AZE v mixech, nebo raději 35 %?), ušetří Evropa našich dětí a vnuků v roce 2050 oproti roku 1990 o 80 % (nebo o 95 %) emisí uhlíkových zplodin a skleníkových plynů? Na příštím summitu lídrů EU i na plénu Evropského parlamentu bude slovo energetika patřit k nejfrekventovanějším. Nikoliv náhodou. Její největší zákazníci – evropský průmysl a zemědělství – ztrácejí na své konkurenceschopnosti. Byla by škoda nevyužít obrovský intelektuální a produkční potenciál EU28 k brzké a pozitivní nápravě situace. Opřít se rozumně o poslední klimaticko-energetický balíček Bruselu nemůže být na škodu.
B. Karvinský