Po notné dávce úsilí objevili astronomové na okraji sluneční soustavy zajímavý poklad. V časopise Nature popsal mezinárodní tým trpasličí planetu 2012 VP113. Je to teprve druhá příslušnice exotické skupiny vzdálených planet, a jejím prvním exemplářem je objekt nazvaný Sedna objevený před 11 lety. Podle dnes převládající klasifikace jde vlastně o nejbližší objekty nejvzdálenější části naší soustavy, tzv. Oortova oblaku. Tedy místa, odkud k nám obvykle přilétají jen nějaké občasné komety, z nichž většinu vidíme poprvé, protože doba jejich oběhu kolem Slunce je delší než lidská astronomie. To je i případ „miniplanet“ z této oblasti. Sedna i 2012 VP113 se pohybují po velmi výstředné eliptické dráze: ke Slunci se dostanou nejblíže na 80 až 100násobek vzdálenosti Slunce-Země (tzv. astronomická jednotka, AU), nejdále od něj jsou 450 až 1000 AU (větší údaj platí pro Sednu). Důležitější ovšem je: objev ukázal, že v Oortově oblaku se mohou skrývat podstatně větší objekty. Jejich velikost stačí na to, aby byly podle v roce 2006 schválených pravidel klasifikovány jako tzv. trpasličí planety, tedy objekty stejné kategorie jako Pluto. Například 2012 VP113 má průměr zhruba 450 km a je zřejmě z velké části tvořen ledem. Ale to samozřejmě astronomové jenom odhadují podle toho, jak je světlý, a podle našich (dosti nepřesných) znalostí o Oortově oblaku a složení objektů v něm. Stejně nejasné rovněž je, jak tyto objekty vlastně vznikly. Dnešní modely nepředpokládají, že by na okraji sluneční soustavy měly takto poměrně velká tělesa vznikat, ale evidentně tu jsou, a tak bude zapotřebí jejich existenci nějak vysvětlit. Navíc jejich existence otevírá pro některé astronomy (a samozřejmě i laiky) neodolatelně lákavou možnost, že na okraji naší soustavy leží dokonce i nějaká zapomenutá skutečná planeta. Hypotéza o tzv. desáté planetě (dnes už tedy vlastně deváté) je svatý grál podobných prací. Jak přesně to naznačuje? Objevitelé nové trpasličí planety na okraji Ooortova oblaku si všimli, že oběžné dráhy Sedny i 2012 VP113 mají jednu společnou charakteristiku, tzv. argument šířky perihélia. To je úhel mezi bodem, kde těleso protíná rovinu oběhu Země, a bodem jeho největšího přiblížení ke Slunci. Navíc podobnou charakteristiku se zdají mít oběžné dráhy i dalších objektů v Oortově oblaku. Není to samozřejmé pozorování; vůbec to tak nemusí být a nabízí se možnost, že by to mohlo mít společnou příčinu. Jejích možných vysvětlení je hodně, ale objevitelé 2012 VP113 ve své práci upozorňují, že jedním uspokojivým vysvětlením by mohla být přítomnost velké planety ve vzdálenosti zhruba 250 astronomických jednotek. Pokud by byla tmavá (tedy měla malé albedo, čili odrazivost), její přítomnost by byla současnými astronomickými přístroji prakticky nezjistitelná. Odhalit by ji ovšem mohlo pozorování dalších objektů v oblasti Oortova pásů a především jejich drah. Pokud by i ty vykazovaly takovéto podobnosti, hypotéza „desáté planety“ by se mohla dostat znovu do středu pozornosti. Rubriku Věda připravuje /jj/