Na cestě za africkým uhlíkem

V Africe probíhá projekt CarboAfrica spolufinancovaný Evropskou unií částkou 2,8 milionu eur. Vlajkovou lodí tohoto projektu je věž Ankasa, vysoká 65 m, postavená v srdci rovníkových pralesů v Ghaně. Je vybavená k měření uhlíkových toků v tomto prostředí. Přístrojová plošina je těsně nad korunami stromů ve výšce 30 m. Měřicí techniku tvoří dvě propojené soustavy. První je ultrazvukový anemometr, který zjišťuje rychlost proudění vzduchu a jeho směr ve třech dimenzích. Druhým přístrojem je infračervený analyzér, nepřetržitě měřící teplotu vzduchu, obsah vodní páry a koncentraci oxidu uhličitého. Souprava zvládne 20 měření za sekundu. Data jsou automaticky ukládána a jednou za půl hodiny se vypočtou průměrné hodnoty v místě věže a jsou odesílány rádiem k dalšímu zpracování. Údaje se pořizují nepřetržitě celý rok a stanoviště bude pracovat mnoho roků. Energii soupravě dodávají fotovoltaické sluneční panely. Emise skleníkových plynů a zejména CO2 v důsledku spalování fosilních paliv člověkem se odhadují na 27 miliard tun ročně. I když je to obrovské množství, (pro názornost: je to 30krát více než obsah Ženevského jezera) tento objem je nepatrný ve srovnání s přírodními procesy. Dýchání všeho živého tvorstva uvolňuje oxidu uhličitého 10krát více, ale naštěstí stejný, a někdy i větší objem, je absorbován v procesu fotosyntézy. Také v chladných oblastech oceánů se rozpouští přibližně stejné množství CO2. To jsou ovšem jen hodnoty přeměny plynu v rámci uhlíkového toku. Jeho obsah v přírodě je těžko představitelný. Atmosféra obsahuje 750 miliard tun, vegetace 3krát více a v oceánech je obsaženo 40 000 miliard tun CO2. Plyny vyprodukované člověkem obíhají mezi třemi různými prostředími. Napřed proniknou do atmosféry, pak jsou absorbovány oceány, rostlinami, půdou a řekami a konečně jsou znovu uvolněny do atmosféry, která mezitím změnila své složení. Nás zajímá kolik CO2 zůstává ve vzduchu a kolik je ho pohlceno třeba rostlinami. Jaké množství se znovu uvolňuje a z kterých zdrojů? To jsou základní údaje pro modelování vývoje klimatu v budoucnosti. Ale jejich získání a sběr není jednoduchá ani levná záležitost. Klimatologové ji řeší už mnoho roků a v současnosti je výsledkem jejich snažení činnost více než 400 měřicích věží, podobných věži u Ankasy, rozmístěných po celém světě. Nejmenší pokrytí terénu je v Africe, která má rozlohu 6krát větší než státy Evropské unie. Pracuje tam jen 15 věží sledujících uhlíkové toky. To se pak negativně promítá i do kvality regionálních klimatických modelů. Klima však nemá hranice a nedostatky údajů o Africe ovlivňují výsledky ve zbytku světa. Christopher Williams, specialista z University of Colorado (USA) nedávno v žurnálu Carbon Balance and Management konstatoval, že naše znalosti o současné roli Afriky v globálním uhlíkovém cyklu jsou stále velmi omezené. Nemáme jasno, zda je Afrika pohlcovač nebo zdroj atmosférického uhlíku a máme jen vágní informace o časových a prostorových průbězích uhlíkových toků na tomto kontinentě. „To by měl projekt Carbo- Africa změnit“, konstatuje jeho vedoucí prof. Ricardo Valentini z university v italské Tuscii. Záměrem projektu je především upevnění a rozšíření sítě měřicích věží v subsaharské Africe. Tato oblast má významnou přednost, že obsahuje velmi rozdílné ekosystémy. Tropické pralesy jsou pravděpodobně velmi aktivní v „uhlíkovém metabolismu“. Budou sledovány právě věží Ankasa. Další věž byla postavena v mokřinách delty řeky Okavango v Botsvaně. Ze suchých savan má údaje dodávat stanice El Obeid v Súdánu. A tak by bylo možno vyjmenovat 18 dalších lokalit. Tuto základní infrastrukturu budou kompletovat dvě stanice sledující celý komplex dat o atmosféře a specializovaná výzkumná letadla. Z vědeckého hlediska je mimořádně zajímavý region Sahelu. Není neobvyklé, že po několika suchých rocích následuje rok, nebo více roků, s intenzivními dešti vydatnějšími než přináší monsuny v Indii. Očekává se, že poznatky získané využitím výzkumných prací klimatologů pomohou zlepšit situaci afrických zemědělců. Jde také o upřesnění vlivu Afriky na globální oteplování. I když její příspěvek k emisím ze spalování fosilních paliv jsou jen 3 %, žije v Africe 14 % světové populace. A odlesňování rozhodně není zanedbatelná záležitost. Afrika se na něm podílí třiceti procenty. V této souvislosti je nutno zmínit vypalování mýtin po těžbě, což bezprostředně přispívá k emisím skleníkových plynů. /šu/