Nedávné otevření dočasného
skladu použitého paliva v areálu
jaderné elektrárny Dukovany
znovu rozvířilo debatu o konečném
osudu jaderných odpadů.
V současnosti existují ve světě
dva základní přístupy k nakládání
s použitým jaderným palivem:
některé (kupř. Francie, Británie,
či Japonsko) palivo přepracovávají,
u nás se (jako ve Švédsku, či
v USA) hledá bezpečné úložiště.
Pokud by k využití energetického
potenciálu použitého paliva nebyla
vůle, podle odborníků by nejlepším
řešením bylo vybudování centrálního
úložiště. Technické specifikace
takového projektu se neustále
upřesňují.
Dnešní jaderná technologie umí
využít v průměru pouze 3 % energetického
potenciálu jaderného paliva,
zbytek cenné suroviny se stává
odpadem. V některých státech se
s takovým plýtváním odmítli smířit
a použité palivo recyklují v tzv. přepracovacích
závodech. S ohledem na
(zatím) nízké ceny uranu na světových
trzích, si tuto nákladnější variantu
mohou dovolit jen technologicky
vyspělé země s rozvinutým jaderným
programem - kupř. Francie, Velká
Británie, Rusko, či Japonsko.
Ve většině zemí je použité palivo
dočasně skladováno v zařízeních
podobných dukovanskému a současně
probíhají geologické průzkumy
prostor vhodných pro konečné
úložiště. Vyčkávací metoda je díky
malému objemu paliva zatím výhodná:
technologický pokrok v jaderné
oblasti naznačuje, že v budoucnu
bude asi možné tyto "odpady" využít
v pokročilých reaktorech.
Nespí ani projekty trvalého uložení.
Zatímco politici se citlivému tématu
zatím spíše vyhýbají, vědecká komunita
má jasno: místo desítek úložišť
použitého jaderného paliva s různými
technickými parametry rozesetých po
celém světě, by řešením bylo vybudování
jednoho centrálního. Základních
požadavků není mnoho. Především je
důležité stabilní geologické podloží.
Již v 90. letech označil výzkumný
projekt Pangea Resources jako ideální
západní Austrálii, jako náhradní
země pak Jihoafrickou republiku,
Argentinu a západní Čínu.
Projekt Pangea byl navržen do
posledních detailů. Úložiště na 75 000
t použitého paliva (jen pro srovnání,
obě české jaderné elektrárny vyprodukují
za celou dobu svého provozu
méně než 3000 t použitého paliva), by
zabíralo asi 5 km2 nad zemí a dalších
20,5 km2 pod povrchem. Ročně by
speciální flotila lodí a vlakových souprav
zavezla 2-3000 t použitého paliva,
tedy přibližně 1/5 světové produkce.
Náklady na vybudování by činily asi 6
mld. USD. Dalších 400 mil. USD pak
roční provoz. Během 40 let zavážení
by ale projekt přispíval do australského
rozpočtu částkou ve výši 1 % DPH.
Nezanedbatelné jsou i přínosy v oblasti
zaměstnanosti (na 2 000 lidí přímo, až
6000 lidí nepřímo) a podpory domácího
průmyslu (vybudování lodních
doků, lodí, přepravních kontejnerů
apod.). Celý projekt zatím stojí před
politickým rozhodnutím z konce 90.
let, kdy australský parlament zakázal
import jaderných odpadů do země.
Myšlenka na vybudování centrálního
úložiště použitého jaderného
paliva však žije dál a čas od času se
k ní některé země vrací. V roce 2001
schválila ruská duma zákon povolující
dovoz použitého paliva a byla
vytvořena dozorčí komise složená ze
zástupců jmenovaných horní a dolní
komorou parlamentu, vládou a prezidentem.
O 5 let později nabízel Vladimír
Putin (s odvoláním na tento
zákon) vybudování obohacovacích
středisek a úložišť paliva jako řešení
krize kolem íránského jaderného programu.
Podobně přišel v roce 2002
s nápadem vybírat za uložení použitého
paliva cizích zemí na svém území
Kazachstán. Společnost Kazatomprom
chtěla použité palivo ukládat ve
vytěžených uranových dolech. /lav/
