Německé muzeum v Mnichově Deutsches Museum von Meisterwerken der Naturwissenschaft und Technik je častým cí lem našich návštěvníků v bavorské metropoli. Není proč se tomu divit. Muzeum se rozkládá na třech místech: s hlavní budovou na ostrově Museumsinsel na řece Isar, expozicí dopravních prostředků v nedalekém Bavariaparku a leteckých na bývalé letecké základně ve Schleissheimu, a patří mezi svého druhu nejrozsáhlejší na světě, možná vůbec nejrozsáhlejší. Sbírky obsahují desetitisíce objektů ze všech odvětví techniky a přírodních věd. Mezi nimi jsou jak historické exponáty, starší i novější, tak i předváděcí modely, které usnadňují pochopení různých principů. Zvláště se s tím setkáváme u speciálních expozic dopravních a leteckých prostředků, z nichž pro ty letecké muzeum chystá na rok 2020 novou výstavu s užitím nejnovějších demonstračních technologií, včetně takových, jež nechají nahlédnout i do nitra exponátů, a návštěvníkům tak přiblížit podstatu jejich funkce. K takovým efektům pomáhá i dobrá spolupráce s novým Fraunhoferovým vývojovým centrem rentgenové techniky EZRT-IIS z nedalekého Fürthu, kde výbava s lineárním urychlovačem s energií 9 MeV umožňuje skenování objektů velikosti řádově i dopravních prostředků. Vedle rentgenové CT technologie, pro kterou je EZRT vybudováno, disponuje centrum základní výbavou i pro ostatní nedestruktivní technologie, ultrazvuk, lasery a termografii. Stíhač s raketov ým motorem Messerschmitt Me 163 Zatím největ ším muzejním exponátem, který prošel „XXL“ CT v EZRT, je raketový stíhač a téměř legenda mezi leteckými nadšenci Messerschmitt Me 163, což byl jediný sériově vyráběný stíhač s raketovým motorem, produkovaný v době 2. světové války. K pohonu používal spalování vysoce koncentrovaného peroxidu vodíku a manganistanu sodného nebo vápenatého. Vyrobeno jich bylo v různých verzích, na kolovém podvozku nebo na ližinách, něco přes 300 a do bojů byl nasazen až v roce 1944. Po válce se několik exemplářů dostalo do rukou spojenců a jejich funkce byla studována i sovětskými experty. Do mnichovského muzea se stíhač Me 163 pak dostal jako dar z Anglie. Zde na CT pořízené rentgenové záznamy trupu a křídel by měly už s konečnou platností vyvrátit mezi odborníky i návštěvníky muzea mýtus o „zázračné zbrani“ nacistů, která se ale posléze ukázala jako vojensky neefektivní, a dokonce ohrožující i život vlastních pilotů. Aktivní doba letu stíhače byla palivem omezena na 7 až 8 minut, po kterých se letoun choval jako kluzák a vůči protivníkovi byl naprosto bezbranný. Dolet měl 40 km. Je zajímavé, že i přes tyto negativní vlastnosti, nebo právě kvůli nim, se stal raketový stíhač jedním z nejkurióznějších bojových letadel světové historie, jemuž za oběť padlo více vlastních pilotů, než kolik si jich mohl tento typ připsat na úkor protivníka. Rakety pro výzkum vesmíru Odborníci na techniku i historii očekávají, že skenované snímky stíhače promluví i do originality darovaného exponátu, který v Anglii prošel řadou zkoušek, a to i s možnou úpravou nebo záměnou dílů. Data ze skenování budou nabídnuta i návštěvníkům už jmenované nové výstavy v roce 2020 v digitální i vizuální podobě. Přibudou i verze navazující na raketový výzkum V1 a V2, ukazující na nesmyslnost všech těchto válečných strategií. Na závěr návštěvy a pro lepší pohled na svět doporučuje muzeum návštěvníkům vystoupat ještě až do horního patra muzea, celého věnovaného výzkumu vesmíru, kde rakety mají přece jen zcela jiný smysl. Jiří Šmíd
