Energetické a termické zužitkování dále již nerecyklovatelného odpadu je v technicky vyspělých zemích realitou. Netřeba kvůli tomu cestovat do Skandinávie. Stačí navštívit naše nejbližší sousedy – Německo či Rakousko – a inspirovat se jejich přístupy a zkušenostmi při řešení této stále naléhavější problematiky. Brusel (prozíravě a neústupně) upřednostňuje energetickou ex ploataci vyprodukovaného odpadu na úkor jeho skládkování již několik let. S energetickým a termickým zpracováním odpadu počítá (naštěstí!) i stále probíraná Státní energetická koncepce ČR a Surovinová politika ČR.
NEMÁME NA VYBRANOU Na českých skládkách rok co rok deponujeme cca 3 mil. t odpadu. Při srovnatelné výhřevnosti by v energetických a teplárenských zařízeních dokázal substituovat analogickou kvótu hnědého uhlí. A protože jeho dostupné zdroje se mají v příštích letech z těžebních i komerčních důvodů ztenčovat, odpady se nabízejí jako de facto jediné pohotově mobilizovatelné východisko, čím a jak nahradit stále vzácnější a dražší přírodní surovinu. Odborníky přesvědčovat není třeba. Je správné, že Ministerstvo životního prostředí ČR se snaží pro tuto myšlenku získat také investory a nejnověji i exekutivu (na celostátní i regionální úrovni). Každý rok, o který se naší vlastní liknavostí a hašteřivostí připravíme při projekci, výstavbě a zprovozňování ekonomicky a ekologicky akceptovatelných spaloven odpadu, se nám ve fi nále zle vymstí. FÉROVÁ DISKUSE JE SPRÁVNÁ A POTŘEBNÁ Od konkrétního okamžiku však musí následovat činy. Kritici zatím pomalého tempa energetické a teplárenské exploatace odpadu v ČR nabádají přejít k nim ještě v této dekádě. Novela zákona o nakládání s odpady je bezpochyby krokem žádoucím. Měla by naznačit každému, kdo faktografi ckou diskusi odmítá a na dalším skládkování ekologicky rizikového odpadu dokonce zakládá svůj regionální byznys, že by se měl co nejdříve připravit na sankce. V Bruselu jsme slíbili, že do roku 2020 snížíme objem odpadu, jenž putuje na tuzemské skládky, ze současných 55 na 35 %. Jen další polemikou tohoto cílem nedosáhneme.
ROZUM DO HRSTI Samozřejmě i jinak dobrou myšlenku lze technicky a provozně deklasovat. Třeba plánováním spaloven mimo velká a zpravidla i svozně optimálně zabezpečená centra s nezbytnými rozvody CZT. Zahraniční praxe ukazuje, že ekonomicky obstojí u sídel a subjektů, které vygenerují cca 100 a více tisíc tun odpadu ročně. Musíme ocenit ekologický přístup řady obcí. Nicméně: kapacitně malé spalovny bez patřičného a dlouhodobě udržitelného systému svozu odpadu by nebyly s to garantovat příznivé fi nanční ukazatele. Investiční a provozní náklady na 1 t zpracovaného odpadu se entuziastům pouze prodraží. Skandinávci a německy hovořící státy střední Evropy nám mohou posloužit také svou fi nanční politikou. Co do přípravy a výstavby moderních spaloven odpadu, tak systémy úhrad za jeho svoz a zpracování z jednotlivých obcí v regionu působnosti dotyčné spalovny.
BEZ DOTACÍ TO NEPŮJDE? Ekonomové varují i před dalším složitým problémem: jde o systém „dotací po česku“. Po vzoru solárního či biomasového „boomu“ se vidina případných dotací stává atraktivní také pro potenciální domácí investory do nových spaloven. Byla by logická, kdyby se souběžně nenabízela možnost lépe využít evropské fondy a razantněji zpoplatnit staré, již překonané skládkové stereotypy. Nikdo nepodezírá energetický a teplárenský management, že by chtěl nekriticky zopakovat plošný rozběh výstavby nových spaloven po vzoru luk a polí osázených tisícovkami solárních panelů. Každému rozhodnutí o projektu a výstavbě nové spalovny by měl i přesto předcházet chladný kalkul, kolik energeticky a termicky zpracovatelného odpadu lze v dotyčném regionu reálně zabezpečit. A kde se ukáže jako lepší varianta exploatovat odpadové břímě v technicky modifi - kovaných teplárenských provozech, tam neváhat. Příkladem dlouhodobého a promyšleného hledání optimální varianty může být kupř. Plzeňská teplárenská a její zelené projekty.
CENY, CENY, CENY Ekonomické potíže, jež dnes musí řešit některé energetické kolosy s kaž dodenním chodem svých zdrojů na uhlí a na plyn, se dříve či později dotknou také majitelů spaloven. Ceny stávajících energetických vstupů i výsledných energetických produktů se z roku na rok mění. V některých relacích (kupř. uhelný zdroj kontra plynový) se výsledné rozdíly mohou pohybovat i v rozmezí několika řádů. Kritizovat proto některé odpadové „váhavce“ v krajích není na místě. Konkrétní impulz musí dát především stát. Určit jasná a v budoucnu neměnná pravidla. A ta dlouhodobě garantovat. Svůj postoj k výstavbě spaloven bude muset přehodnotit i naše bankovní sféra. Tyto budoucí zdroje elektřiny a tepla nejsou technické fantazie odtržené od ekonomické reality, ale nutnost. Ekonomická i ekologická. A zároveň solidní garance návratnosti vložených prostředků. Když Dánové v roce 1997 zakázali skládkování odpadu na území svého království, v tehdejší Evropě byli málem za exota. Dnes jsou pro nás i pro zbytek váhající Evropy inspirací. B. KARVINSKÝ
