Že nedostatek spánku našemu zdraví rozhodně neprospívá, je dobře známá věc a prakticky každý si to někdy vyzkoušel i na sobě. Ale jak významný faktor to vlastně je, to už se jen „selským rozumem“ a na základě subjektivních zkušeností zjistit nedá. Chce to přesnější metody, jak předvedl tým kolem Sheldona Cohena z pittsburghské Univerzity Carnegie Mellon. Jejich studie nebyla nijak veliká, ale organizačně poměrně náročná a poctivě provedená. Trvala několik let a účastnilo se jí 164 zdravých lidí ve věku od 18 do 55 let. Autoři všem slíbili 1000 dolarů a zaplatili jim na týden hotel – a nechali je spát podle jejich potřeb. Dobu trvání spánku přitom poměrně exaktně měřili podle tzv. aktigrafu, což je běžná metoda, při které se sledují pomocí akcelerometru pohyby těla a podle nich se určuje, zda daný člověk spí, či nikoliv. Na konci pobytu se pak účastníkům dostalo od vědců dárku na rozloučenou v podobě vstříknutí dávky rhinoviru do nosu. Rhinovirus je původcem velké části běžných rým a „rýmiček“, a tedy jeden z nejběžnějších lidských patogenů. Pak už se jen čekalo, komu začne téct z nosu. Autoři předpokládali, že ti, kdo méně spali, budou mít častěji příznaky rýmy, ale sami prý byli překvapeni, jak hezky jim předpoklad vyšel. Z celkem 164 pacientů se jich více než tři čtvrtiny (124) nakazilo rhinovirem, a z nich 48 dostalo takovou rýmu, aby ji vědci uznali za „objektivně prokazatelnou“. Přesně podle předpokladů byli mezi nemocnými ve vysoké míře zastoupeni lidé, kteří málo spali. Ti, kdo spali více než 7 hodin denně, se nechali rhinovirem zaskočit zhruba v každém 6. případě (přesněji v cca 17 procentech případů). Zato z těch, kteří spali 5 hodin nebo méně, měla příznaky rýmy téměř polovina, přesně 48 procent. (Pokud máte pocit, že těch procent je vzhledem k poměrně malému celkovému počtu nemocných nějak moc, je to dáno tím, že lidí, kteří spali 5 a méně hodin, bylo v absolutních číslech samozřejmě mnohem méně než těch, kdo spali 7 hodin.) Výsledek studie se dá vyjádřit i jinak: účastníci, kteří spali v průměru 5 hodin a méně, dostávali rýmu se 4,5krát vyšší pravděpodobností než lidé, kteří spali 7 hodin. Těm, kdo spali 5 a až 6 hodin, teklo z nosu s pravděpodobností cca 4,25krát více než u 7hodinových spáčů. U těch, kdo spali 6 až 7 hodin, byla pravděpodobnost už jen zhruba 1,5krát vyšší – což vede autory k domněnce, že náš imunitní systém potřebuje v průměru alespoň zhruba 6 hodin spánku, aby fungoval víceméně naplno. Význam jedné, navíc relativně malé studie, by se neměl přeceňovat. V případě souvislosti mezi délkou spánku a imunitní odpovědí je už přece jen informací více a obecně potvrzují to, co jsem zmiňoval na začátku: tedy že krátký spánek (méně než 5, 6 hodin) zdraví nesvědčí. Ale asi největší zajímavostí práce Cohena a spol. je, že jejich výsledek se týká známého patogenu, se kterým se potýkáme prakticky všichni a vyplývá z něj obecně použitelná rada. Délka spánku předpovídala pravděpodobnost nákazy lépe než například věk, roční období, kouření, subjektivní míra stresu a řada dalších statistických údajů, které vědci sledovali.
