Nejenom velké energetické a teplárenské podnikatelské subjekty, ale už i řada domácností v posledních letech pociťuje dopady razantních změn na českém trhu s uhlím. Na otázky TT v této souvislosti odpovídá člen vedení energetické skupiny Sev.en a generální ředitel Elektrárny Chvaletice Ing. Luboš Pavlas:
Jak se podle vedení skupiny Sev.en aktuálně vyvíjí situace na českém trhu s hnědým uhlím?
Jednou větou: je nejistá. Energetika je (na rozdíl od jiných průmyslových odvětví) příliš ovlivňována politickými rozhodnutími. Ta velmi často sledují krátký časový horizont. Zpravidla se vážou na jedno volební období. Jenže v energetice třeba plánovat na desetiletí. A to se s politickou perspektivou příliš nepotkává. Domácí energetika se ocitla na rozcestí. Poslední vlády postupně přicházely s řadou „skvělých“ nápadů. Jen si připomeňme podporu elektrických přímotopů. Pak zase horovaly za plošnou plynofikaci. Až k pověstné „každé kapličce“. I tam, kde existovala a dosud existuje domácí alternativa. A do třetice třeba podporu/nepodporu biomasy, akcent na zabezpečené skládkování směsného odpadu (namísto abychom po vzoru EU28 zavčas zjistili, že právě to bude překážkou jeho energetického a tepelného využití). Ještě neutichly vzrušené dozvuky masivní podpory AZE (a to i tam, kde slunce nesvítí a vítr nefouká) a nejnověji stojíme na prahu neméně diskutabilního jaderného boomu (ať to stojí, co to stojí). Střídající se kabinety se vyhýbaly nepopulárním rozhodnutím a krokům. Přitom opomíjely klíčový nerost, jenž máme v ČR v dostatečném množství a na desítky let – uhlí. Přesvědčivě to zdokumentoval náš vyspělý geologický průzkum. O budoucnosti těžby se představitelé státu řadu let neumí dohodnout a nám nezbývá než těžbu postupně a vynuceně utlumovat. Pokud máme zajistit její kontinuitu, neobejdeme se bez urychleného strategického rozhodnutí vrcholné exekutivy. Na českém energetickém trhu už doopravdy hrozí vážné problémy.
Nemůžete ale popřít, že se některé vlády pokusily složité energetické procesy řídit alespoň systémem dotací…
Bohužel. Dotace jsou možná efektní, ale ve své podstatě (a zejména ve finálním účinku) primitivní nástroj. Ať už pocházejí z domácích, anebo z bruselských zdrojů. Svobodný trh jen deformují. V Čechách jsme ovšem „kouzlu“ podnikat na bázi dotací propadli. Obávám se, že se nám to vymstí.
Ještě horší nástroj by pak byl úředník- mocnář s klotovými rukávy a razítkem v ruce…
Určitě. Musíme se dopracovat do stavu, že každému užitečnému podnikání, které respektuje zákony státu, třeba všemožně napomáhat a nikoliv je brzdit, neřkuli přímo hatit. Když se proti vám „spikne“ onen úředník-mocnář a s ním různé subjekty, které sice nenesou odpovědnost za energetickou bezpečnost státu, zato proti vám dokážou byrokraticky operovat se složitým řízením kolem EIA, stavebního a územního plánování a povolování, vaše šance uspět jsou vpravdě minimální.
Jak přispívá k řešení tohoto složitého procesu management vaší společnosti?
Permanentním upozorňováním na zásadní význam uhlí pro českou energetiku. Pro současnou i budoucí. Ať se to někomu líbí či nikoliv, uhlí je doopravdy náš jediný domácí zdroj energie a tepla, který nemusíme složitě nakupovat a draze platit v cizině. Podílíme se také na jednání různých pracovních skupin, organizovaných ministerstvy, asociacemi a sdruženími. A to jak při formulování nové Státní energetické koncepce, tak Surovinové politiky ČR, přípravy specializované legislativy, nebo úprav již existujících zákonů a norem.
Některé politické, ekonomické a ekologické subjekty varují před kolapsem českého trhu s hnědým uhlím, resp. jeho velkého zákazníka ve velkých i středních městských aglomeracích, jenž bazíruje právě na vaší surovině – soustavy CZT. Opírají se podobné katastrofické scénáře o reálná fakta?
Jednoznačně. A není to žádný katastrofický scénář bez příčiny. Nedostatek uhlí pocítí zejména teplárny, a to už do roku 2020!
Více než 20 let platí v ČR platí tzv. Pithartovy limity pro těžbu některých segmentů uhlí v Podkrušnohoří. Dozrál už (podle vašeho mínění) čas pro jejich eliminaci? Pokud ano, na jakých principech by bylo žádoucí pokračovat v těžbě? Jakou pomoc přitom budou potřebovat těžařské společnosti od státu a od regionální exekutivy?
Patřičná doba dozrála už před 10 lety. Tehdy mělo být vládní usnesení přehodnoceno. Jenže žádná vláda neměla politickou vůli (či chcete-li: odvahu) jeho platnost znovu zhodnotit. Možná proto, že by je musela zrušit. Podmínky stanovené v roce 1991 byly už dávno naplněny a příslušné usnesení pozbylo význam. Příslušná čára nepřekročitelných územních limitů je doslova na dohled. My varujeme odpovědné činitele. A protože z centra do regionu nepřichází jednoznačná odpověď, postupně zastavujeme skrývku… Jsem přesvědčen, že o tom, zda těžit nebo netěžit, by měli rozhodnout primárně ti, co uhlí potřebují. Měli by být včas a objektivně slyšet a vidět. Těžit se nikdy nebude jen proto, že by to chtěli těžaři. Nutno respektovat, že samotnému aktu těžby předchází mnohaletá, technicky i investičně náročná příprava. Pokud bychom měli v ČR standardní evropskou legislativu (myslím tím především tzv. horní zákon, který umožňuje vypořádat oboustranně vyváženým způsobem majetky a ochránit záměr těžit před nejrůznějšími demagogy a spekulanty), pak těžaři od státu vlastně nic nepotřebují. Regionální exekutivu nelze obejít. Má nejenom povinnost konat příslušná rozhodnutí v územním plánování a stavebním řízení. Zároveň má právo hledat a stanovit podmínky, za nichž bude minimalizován dopad těžby na lidi a životní prostředí.
Resorty MPO ČR a MŽP ČR musí dopracovat jak návrh nové Státní energetické koncepce, tak Surovinové politiky ČR. Jaké nástroje a cíle by v obou materiálech měly zaznít naléhavěji: z pozice vás, těžařské firmy, či z pozice vašich zákazníků?
Soudím, že žádný těžař nepotřebuje, aby mu z centra na milimetr a dekagram přesně naordinovali postup prací. Od obou dokumentů proto očekávám především dlouhodobě platný a propracovaný nástin postupu. Jednoznačnou odpověď na otázku, zda tento stát počítá s uhlím (jakožto energetickou a chemickou surovinou) a pokud ano, pak v jakém rozsahu. A pokud nepočítá, je třeba jasně říci, jak bude garantovat jiné zdroje a hlavně ceny pro obyvatelstvo a podnikovou sféru. A nikoliv naposledy: jak vyřeší sociální problémy s vysokou nezaměstnaností v regionu, jež tu nastanou po útlumu těžby uhlí. Není to důležité výlučně z pozice těžařů, ale i investorů. Do velkých těžebních projektů musí vložit doslova desítky miliard korun. A ty se jim musí v rozumném čase a objemu vrátit zpět. Ani těžba uhlí není žádná charita. A ještě jedna zdánlivá maličkost: kontinuita a vymahatelnost práva. Který domácí nebo zahraniční podnikatelský subjekt, banka nebo pojišťovna, se vehementně zapojí do těžby uhlí v Podkrušnohoří, pokud bude vystaven odlišným výkladům leckdy základních právních dokumentů, příp. čekat měsíce a roky, než se k vzniklým problémům vyjádří (a často i protichůdně) ten, či onen tuzemský soud? A když posléze uspějí v poslední instanci, kdo a jak jim pomůže, aby své potvrzené právo také dostaly nazpět?
Řadu let se české těžařské firmy mohly opírat o inovativní nabídku domácího energetického strojírenství. Platí to i nadále? Na které produktové a servisní okruhy by se naše strojírenské společnosti měly soustředit do budoucna intenzivněji?
Pokud bude těžba pokračovat, vygeneruje to výraznou poptávku po moderních těžebních zařízeních pro povrchovou těžbu, po spolehlivých dopravnících sypkých hmot, ale i elektropohonech velkých výkonů, po sofistikovaném elektrozařízení vn/nn, systémech MaR a zabezpečovací technice. Jsem přesvědčen, že většinu těchto produktů je průmyslová výroba v ČR nám ještě stále schopna poskytnout.
Nic si nenalhávejme: těžařské povrchové aktivity jsou neodlučně spjaty s řadou zásahů do stávajícího životního prostředí a do stavu krajiny. Vaše společnost přijala k zahlazování pozůstatků po těžbě řadu konkrétních opatření. Dostačují ještě, anebo už dozrála doba pro jiné, koncepčnější řešení této citlivé problematiky?
To je samozřejmě pravda. Nicméně: základní a závazný koncept je dostát zákonům, schváleným dokumentům a rekultivačním projektům. To je náš zásadní úkol, o nějž se každoročně snažíme při obnově krajiny po těžbě. Průběžně dokončujeme a předáváme do užívání další plochy. Systém rekultivací na Mostecku je natolik propracovaný, že koncepčnější řešení asi neexistuje. Povolení k těžbě nás souběžně zavazuje dodržovat rovněž ekologická opatření, tedy normy hluku, prašnosti, čištění důlních vod aj. Těmto záležitostem se věnuje velká pozornost. Státní orgány jejich dodržování striktně a pravidelně kontrolují. Stejně jako kvalitu a postup rekultivací. Široká veřejnost si může výsledky naší rekultivační práce snadno a rychle zkontrolovat. Předané plochy nejčastěji využívá k příměstské rekreaci. A nejedná se pouze o místní obyvatele. Mostecko začaly navštěvovat tisíce lidí i odjinud. Vidíme to třeba na návštěvnickém úspěchu našeho projektu Uhelné safari. /wa/