Letos je to přesně 200 let, kdy si švédský chemik Johan August Arfwedson v brazilském nerostu všiml neznámého kovu s vlastnostmi velmi podobnými draslíku či sodíku. Pojmenoval ho lithium, od řeckého výrazu pro „kámen“ (lithos), protože se ho na rozdíl od dvou výše zmíněných materiálů podařilo objevit v nerostu; draslík byl totiž objeven v rostlinném popelu, sodík byl znám i díky tomu, že je přítomen v naší a zvířecí krvi. Lithium má tak krátkou historii především proto, že se v přírodě nedá najít v čisté formě. Na vzduchu ochotně hoří, a pokud se někdy obchoduje s čistým lithiem, tak potopeným třeba v petroleji či naftě, které ho ochrání. Pro každodenní použití tento extrémně měkký kov tedy mírně řečeno není zrovna praktický. Dnes se však zdá, že jeho chvíle přece jen přišla. Pro lithium se našlo využití například při výrobě lepších smaltů či v metalurgii, ale především se v roce 1991 na trhu poprvé objevily Li-Ion baterie (tehdy od Sony). Právě „lionky“ byly nezbytným doplňkem moderní spotřební elektroniky a právě ony umožnily stavbu prvního elektromobilu, který učaroval moderním spotřebitelům, tedy sportovní Tesly Roadster. Poptávka po dlouho okrajovém kovu v posledních letech rychle roste a „lithiová horečka“ díky příhodné geologii (a zřejmě také blížícím se volbám) dorazila i k nám. Odpad i poklad V České republice se dnes mluví o využití vlastně dvou různých zdrojů lithia. Jedním je podzemní těžba, druhým druhotné zpracování zbytků ze starší těžby – a tak vlastně není divu, že se v současné době aktivity kolem lithia soustředí do okolí Cínovce v Krušných horách, kde jsou stále bohaté zásoby nevytěžených rud a zároveň je to místo s dlouhou hornickou historií. Zkoumá se i další lokalita, konkrétně Krásno ve Slavkovském lese, ale tam je pokrok pomalejší a místní obce se k plánu stavějí odmítavěji než v Krušných horách. Budeme se tedy věnovat především cínoveckým projektům. Začněme u druhé možnosti, tedy získávání lithia z odpadu, která má cestu k realizaci jednodušší. Provádět by ji mohla společnost Cínovecká deponie, kterou ovládají v současné době lidé z firmy RSJ, založené Karlem Janečkem, a jež už má od loňského roku povolení k těžbě (byť ta zatím neprobíhá). Jejím cílem je získávání lithných slíd (a v důsledku tedy lithia) z odpadu po starší těžbě na Cínovci a také možná časem i v Krásnu. Cínovecké odkaliště vlastnil do roku 2008 státní podnik Diamo, který ho tehdy prodal. Předmětem zájmu kupujících tehdy nebylo lithium, ale mnohem prozaičtější písek; odkaliště je totiž vlastně zhruba 10 m mocné ložisko bílého písku, který tehdejší majitel chtěl vytěžit a prodávat. Ovšem ohledy na životní prostředí a především obsah lithia původní plány na pískovnu zkomplikovaly (je to zákonem vyhrazená surovina, majitel ji nemůže jen tak odvézt s pískem pryč). A tak zamýšlená pískovna změnila majitele a účel. Materiál obsahuje zhruba čtvrt procenta lithia a řádově jde celkem o tisíce tun čistého kovu. Nepůjde z něj samozřejmě vytěžit vše, ale podle odhadů snad kolem 80 % ano. Pro srovnání, na celosvětovém trhu se v roce 2016 prodalo nějakých 35 tisíc t lithia (tedy přepočteno na čisté lithium, se kterým se ovšem neobchoduje z ryze praktických důvodů). Lithium by se v této lokalitě těžilo povrchově, a tedy poměrně levně. Písek by se prostě vybagroval a místo pak po těžbě rekultivovalo. Lithiová ruda by se pak dala oddělit magneticky, protože místní nerost, který ji obsahuje (cinvaldit od Zinwaldt, tedy německého názvu Cínovce), obsahuje i železo a je tedy pro těžaře příjemnou shodou okolností magnetický. Jinde na světě, kde se lithium těží z jiných rud, to tak není a používají se jiné metody. Ruda by se pak musela ještě následně zpracovat do nějaké obchodovatelné podoby (síran či uhličitan?). Návrat na místo činu Druhou možností je pak podzemní těžba na Cínovci, kde působí společnost Geomet, vlastněná ještě přes britského prostředníka (European Metals Limited) australskou European Metals Holdings. Na tomto místě se zatím prováděl pouze průzkum, byť i s vrty, a na povolování samotné těžby zatím nedošlo. Jde o ložisko o řády větší než odpady deponie: celkem obsahuje zřejmě přes milion tun lithia při průměrném obsahu kolem 0,2 % z celkového objemu. Ekonomicky půjde vytěžit samozřejmě jen malá část, řádově jednotky procent celkových zásob (předběžná studie těžařů o proveditelnosti je založena na předpokladu vytěžení zhruba 5 % z celkových zásob). Dnes ovšem není ani zdaleka jasné, kolik těžba skutečně v reálu může být, a tak je zbytečné mluvit o přesných číslech. Celkový objem kovu pod Cínovcem v každém případě představuje několik málo procent z celkového objemu známých světových zásob, a byť nejde o ložisko z globálního hlediska klíčové, je rozhodně zajímavé. Obecně zhruba platí, že 75 % zásob dané suroviny je soustředěno do pěti největších nalezišť. Cínovec do „elitní lithiové pětky“ tedy nepatří; existují podstatně větší ložiska například v Jižní Americe. Je také trochu zavádějící mluvit v tomto případě o dolu na lithium. Na Cínovci by se v podstatě pokračovalo v tradici místní těžby cínu – ovšem s příměsmi, které se postupně stávají stále důležitějšími. Ve středověku byl jáchymovský smolinec, tedy uranová ruda, doslova odpad, kterým se zaplňovala nepoužívaná důlní díla. Wolfram byl zase nevyužitelný, protože ještě nebyly objeveny moderní postupy legování kovů. O lithiu na Cínovci se ví již dávno a před sametovou revolucí se s jeho extrakcí i v menším experimentovalo, ale nebyl pro něj odbyt, a tak z velké části končilo v odpadu patřícímu dnes Cínovecké deponii. Cínovecké horniny shodou geologických okolností obsahují tolik různých kovů, že obrazně řečeno mohou změněné poptávce vyjít vstříc – ovšem bez cínu a wolframu by se samotná těžba lithia ani nyní zřejmě nevyplatila. I tak už je jasné, že vzhledem k charakteru těženého materiálu by jeho zpracování probíhalo v několika krocích. Separace wolframu a cínu by probíhala odstředivou silou, protože nerosty, ve kterých tyto dva prvky jsou na Cínovci obsaženy, jsou poměrně těžké. V podstatě jde o průmyslovou obdobu rýžování zlata, při kterém při rotaci postupně vypadávají z pánve lehčí složky, až na místě zůstanou nejtěžší zlatá zrna. Cinvaldit, tedy nerost obsahující lithium, lze z rozdrcené rudy získat magnety, jak to plánuje Cínovecká deponie (tzv. magnetické rozdružování). Jde o účinný proces; na základě pokusů už i v měřítku řádově tun materiálu se dá čekat výnos kolem 90 %, což je z hlediska těžařů výrazné plus. Jak by se těžilo? Pokud se nějaká těžba na Cínovci vůbec rozběhne, bude probíhat pod zemí. Hypoteticky by bylo možné rudy těžit i povrchově, ale otevření lomu v centru Cínovce nepřipadá v úvahu. Místo toho by se horníci měli vrátit pod zem do stejných míst, ve kterých se pohybovali během posledních několika století. Postup by ovšem vypadal zřejmě trochu jinak a z mnohem větší části by se odehrával pod zemí. V Evropě dnes lze jen těžko otevřít důl tradičního typu s výsypkami roztroušenými po krajině. Podle prezentovaných plánů by snad mohla většina přidružené činnosti, včetně oddělování rud od hlušiny, probíhat v podzemních prostorách dolu. Na povrchu by během provozu nemělo být prakticky nic k vidění, kromě dopravníku k železničnímu nádraží u Dubí, odkud by se materiál vozil do nějakého zpracovatelského závodu. Podzemní řešení by mělo nejen pomoci splnit ekologické požadavky na provoz a zaručit podporu místních obyvatel, ale také minimalizovat náklady na dopravu. Na druhou stranu, přesné detaily projektu ještě neznáme, protože European Metals Holdings samotný projekt těžby ještě nepředkládalo. Letos dokončilo předběžnou studii proveditelnosti, která zmapovala zásoby i s pomocí vrtů, ale rozhodně nejde o konec příprav. Konečnou studii proveditelnosti, včetně rozboru ekonomického potenciálu a studie dopadu na životní prostředí, si bude firma dělat celý příští rok a až někdy poté může přijít se žádostí o zahájení těžby. Za kolik? Zatím firma podle již zmíněné předběžné zprávy optimisticky odhaduje, že na Cínovci by se cena těžby měla pohybovat kolem 3 500 dolarů za tunu obvyklé prodejní suroviny, tedy uhličitanu lithného (Li2CO3), což je vůbec nejnižší cena ze všech lokalit, kde se lithium těží z pevných hornin. Příčin je několik. Klíčový je fakt, že se tu budou těžit i další suroviny, tedy především cín a wolfram. Bez nich by byly podle dnešních odhadů těžařů provozní náklady téměř o polovinu vyšší a pohybovaly by se někde kolem 5 000 dolarů na tunu uhličitanu lithného. Dále k relativně nízké ceně přispívají i další skutečnosti jako fakt, že horninu lze poměrně snadno drtit a rudy oddělit, či lokalita v rozvinuté oblasti s dostatečnou infrastrukturou. Jde samozřejmě o odhad, se kterým mohou zamíchat technické obtíže při zpracování, neočekávané komplikace při těžbě atd. Těžaři zatím předběžně tvrdí, že výsledný produkt by měl být dostatečně kvalitní a čistý právě i pro výrobu baterií, což je produkt, který se zrovna v těchto dnech na (poměrně malém) spotovém trhu prodává za ceny přes deset tisíc dolarů za tunu. Protože lithiový trh je tak trochu oligopol a vládne mu jen několik velkých producentů, tato cena není objektivním měřítkem situace s nabídkou (velcí spotřebitelé za surovinu tolik neplatí), ale zatím se zdá, že poptávka stále roste a ještě nějakou dobu růst bude, a ceny by se měly dlouhodobě pohybovat poměrně vysoko nad uvažovanými provozními náklady cínoveckého dolu. Přesto není jisté, že půjde o skutečně dobrý byznys. Lithia je na Zemi poměrně dost (je to 25. nejhojnější prvek na Zemi) a existují ložiska, kde je těžba levnější než na Cínovci – a těmi jsou solanky. Jde v podstatě o ohromná podpovrchová solná jezera, například v Argentině nebo Chile (či perspektivně v Bolívii). Dnes zajišťuje těžba z nich asi dvě třetiny celkové produkce, a to i přesto, že obsah lithia v tomto materiálu je velmi malý. Proces je totiž levný: voda se vyvede na povrch a nechá se odpařit slunečním zářením. Zbylé soli už se mohou zpracovat poměrně jednoduše, a tak se provozní náklady na tento typ těžby odhadují v některých případech jen na zhruba 2 000 dolarů za tunu uhličitanu lithného. S prudkým růstem cen lithia v posledních letech se ovšem rozvíjí i řada dražších projektů v pevných horninách, například v Austrálii. Ty nemohou představovat pro Cínovec ani hypoteticky konkurenci, protože doprava do Evropy by byla příliš drahá – a naopak v cenách pro Čínu je situace přesně opačná. Těžební gigant Rio Tinto ovšem plánuje těžbu na ložisku Jadar v Srbsku, kde je ložisko srovnatelné zhruba s Cínovcem, ovšem se zhruba čtyřikrát bohatší rudou. /jj/
