Před 1500 lety švédský kmen opevnil své sídlo kamenným valem, který následně zapálil. Část kamení se roztavila a mezi většími balvany vytvořila skleněnou výplň. Nyní studují vzorky vědci z Washington State University. Zkoumají, zda by se podobným způsobem mohl likvidovat radioaktivní odpad. Jedním z procesů jak stabilizovat radioaktivní odpady, je vitrifikace, neboli fixace zalitím do skla. Běžně se tato metoda využívá při likvidaci nízko a středně aktivních odpadů. První vitrifikační závody vznikly již v 70. letech 20. století. K radioaktivnímu odpadu se přidají sklotvorné přísady (křemičité písky) a běžnou sklářskou technikou se při teplotách 1200 až 1600 °C vytaví křemičitanové nebo borokřemičitanové sklo. Odolnost proti louhování vodou, materiálová pevnost a tepelná vodivost z něj činí velmi zajímavý materiál i k ukládání vysoce radioaktivních odpadů. Ty ovšem bude nutné izolovat od životního prostředí nejméně 100 000 let. Vědci proto potřebují získat znalosti o tom, jak se sklo v takových časových horizontech chová, jak degraduje, koroduje apod. Čím technologicky zaujala stará pevnost Broborg současné výzkumníky? Technologií vršení ledovcových balvanů. Na ně obránci položili vrstvu černého amfibolitu a zasypali vše dřevěným uhlím. To následně zapálili. Žárem roztavený amfibolit (při teplotách nad 1100 °C a omezeném přísunu vzduchu) protekl spárami mezi balvany. Po vychladnutí se proměnil ve sklo, které zeď perfektně stmelilo. Vědci znají přibližné datum vzniku hmoty i přírodní podmínky, jimž byla vystavena. Mohou tak zkoumat míru jejího poškození v konkrétním čase a podle získaných dat následně modelovat chování skla v delších časových úsecích. /zs/
