Přistání kabiny SpaceX Freedom 14. října s misí Crew-4 ukončilo rošádu posádek na Mezinárodní kosmické stanici, a završilo tak Expedici 67. Obsazení Expedice 68 však nebylo delší dobu jasné — než dozrálo složení tzv. integrovaných posádek kosmických lodí Crew Dragon a Sojuz. Mezi tím ovšem došlo k dalšímu kosmickému mezníku, když mise sondy DAR T, přezdívaná Armagedon, splnila svůj cíl: ověřit možnost tzv. planetární obrany.
Minulé dny a týdny byly především poznamenány očekávaným a stále odkládaným startem první novodobé, byť bezpilotní lunární mise NASA — Artemis 1 [v minulém vydání jsme o této misi dokonce psali jako o odstartované, ale nakonec se ani tento start neuskutečnil a my jsme už informaci nestihli upravit, za což se omlouváme — pozn. red.], která má nakonec startovat až 14. nebo 16. listopadu. Ovšem v kosmu i na oběžné dráze kolem Země se toho odehrálo mnohem více.
Taran asteroidu Za zdařilou akci můžeme považovat především zkoušku o vychýlení asteroidu Dimorphos z dráhy americkou sondou DART (Double Asteroid Redirection). To byl první reálný pokus svého druhu ověřující, zda by bylo možné těleso řítící se na Zemi odklonit z kritické dráhy. A v noci z pondělí na úterý 26. září bylo zajímavé sledovat v přímém přenosu, jak DART ťukne do Dimorphosu obíhajícího družně větší Didymos, a to rychlostí přes cca 22 500 km/ /hod. Mimochodem, to, že dnešní technika dokáže trefit balvan o průměru 160 m letící 11 milionů km od Země, je jen ukázkou toho, jak současná raketová a kosmická technika vyspěla. Přesto však vědci netušili, do jaké míry lze dráhu planetky ovlivnit. Teď už mají důkazy, že to možné je, a data, ze kterých zjišťují i mnohem více. „Bylo by ohromným úspěchem, kdyby se nám podařilo zkrátit dobu oběhu o 10 minut. Podařilo se to ale o 32. Jde o zlomový moment pro planetární obranu i celé lidstvo. Mise DART je výsledkem mezinárodních snah, protože odpovědností nás všech je bránit naši planetu. Je jediná, kterou máme,“ řekl na tiskové konferenci po úspěšném taranu malé sondy do planetky Dimorphosu šéf NASA Bill Nelson. Dimorphos obíhal kolem Didymosu jednou za 11 hodin a 55 minut. Následná analýza dat potvrdila, že doba oběhu je nyní o 32 minut kratší a pouze kineticky, úderem, se podařilo změnit jeho trajektorii. Nová, tzv. revidovaná oběžná dráha je vypočtena z pozorování čtyř dalekohledů v Chile a Jižní Africe, které monitorovaly světelnou křivku nebo změnu jasnosti kombinovaného systému Didymos– Dimorphos v průběhu času. „Myšlenka kinetického impaktoru rozhodně není taková, jako ve filmu ‚Armageddon‘, kde vzlétnete a v poslední hodině zachráníte Zemi,“ konstatovala už v roce 2019 nynější vedoucí koordinace projektu DART v Johnson Hopkins Applied Physics Laboratory Nancy Chabotová. Dimorphos a Didymos ovšem pro naši planetu nepředstavovaly hrozbu. Byly vybrány pouze jako optimální cíl projektu Double Asteroid Redirection. Test uskutečnitelný za pouhých 325 milionů dolarů. NASA půltunovou sondu vypustila loni v listopadu. Téměř po roce se autoři projektu dočkali zadostiučinění. „Tato data analyzovaná dvěma skupinami různými způsoby ukázala stejné hodnoty nové oběžné doby,“ prohlásila Chabotová k vyhodnocení experimentu. „Také radarová pozorování z observatoří v Kalifornii a Západní Virginii naměřila stejnou oběžnou dobu.“ Test dává NASA naději, že podobná kosmická sonda by mohla odklonit skutečně nebezpečný asteroid. A Dimorphos je velikost asteroidu, která je, zdá se, prioritní pro planetární obranu. Jeho 160m průměr je dostatečně velký, aby způsobil škody v regionálním měřítku, pokud by Zemi zasáhl. „Se sondou DART to bylo poprvé, co jsme se trefili do objektu takové velikosti a viděli, jak reaguje,“ uvedla Chabotová. Není bez zajímavosti, že na analýze fotometrických dat po nárazu se podíleli i čeští vědci vedení astronomem Petrem Pravcem z observatoře v Ondřejově, kteří v roce 2003 Dimorphos u Dimosu objevili. Pravec pak v interview pro ČRo vyzdvihl především ten fakt, že se podařilo zkrátit oběžnou dobu planetky kolem většího souputníka o více než půl hodiny, což překonalo všechna očekávání. Sonda o hmotnosti 500 kg byla ke kosmickému taranu určena, a proto nenesla žádné vědecké přístroje kromě kamery. Ovšem jednu technickou zajímavost bychom našli: iontový pohonný systém sondy. Ten využíval rozbalovací solární panely ROSA (roll out solar arrays), dodávající energii potřebnou pro elektrický pohon. Sonda tak v praxi ověřila funkci solárního elektrického pohonu NEXT-C (NASA evolutionary xenon thruster — commercial). Jde o systém nové generace založený původně na pohonném systému kosmické sondy do pásma asteroidů Dawn (2007 — Vesta, Ceres) a byl vyvinut v Glennově výzkumném středisku NASA v Clevelandu ve státě Ohio. Jde o velmi praktický způsob pohonu, iontový motor si prostě veze zdroj energie v podobě solárních baterií s sebou. Sonda DART tak mj. prověřila tuto novinku v praxi, což umožní NASA využít novou generaci iontových motorů pro další meziplanetární mise. Sám náraz do měsíčku nebyl nic moc, ale účel splnil. Prověřil možnost realizace budoucí planetární obrany před nežádoucími návštěvníky. Ty je ovšem třeba včas odhalit, aby k nim mohl být vyslán tzv. kinetický impaktor. Astronomy pak Dimorphos odměnil vznikem ohonu zářících trosek táhnoucích se tisíce kilometrů od asteroidu podobně jako chvost komety. Italský cubesat nazvaný LICIACube (light italian cubesat for imaging of asteroids), který byl vysazen z DARTu týdny před dopadem, proletěl kolem asteroidů několik minut po dopadu sondy a pořídil 720 snímků dokumentujících detaily vyvrženého oblaku, které nejsou viditelné ze Země. „Tento výron může být spojen s tím, že Dimorphos je asteroid ‚hromady suti‘, sbírka menších kamenů spíše než jediné neporušené těleso. Očekáváme, že pevná skála bude méně citlivá než hromada štěrku,“ zhodnotil jev Tom Statler, vědecký pracovník programu DART z ústředí NASA. Statler proto varoval, abychom nezobecňovali úspěch tohoto testu pro všechny asteroidy. „Jedná se o první test provedený na jednom objektu. To, co pokaždé zjišťujeme při misi k nějakému asteroidu, je fakt, že každé těleso má jinou část příběhu o minulosti naší sluneční soustavy,“ řekl. „Neměli bychom být příliš dychtiví tvrdit, že jeden test na jednom asteroidu nám ukazuje, jak by se v podobné situaci choval každý jiný asteroid.“ Pravda, astronomové zvládli zmapovat již 93 % asteroidů s průměrem přesahujícím 1 km, které zatím bez problému křižují dráhu Země. Taková tělesa by dokázala vymazat z povrchu planety naši civilizaci — způsobit i masivní vymírání živočichů, včetně nás lidí. Problém ale není v těch největších planetkách, které dokážeme celkem uspokojivě identifikovat a sledovat, nýbrž v těch menších, jako je například právě otestovaný Dimorphos. Ty by sice nevyhubily celé lidstvo, ale mohly by smazat z mapy celá velkoměsta. Ostatně, varování přišlo poměrně nedávno, 15. února roku 2013. Nad ruským Čeljabinskem tehdy prolétl bolid, který byl vidět i za denního světla. Lidé v Čeljabinsku a okolí s úžasem sledovali, jak se asi 10t těleso prodírá zemskou atmosférou, exploduje a trhá se na menší kousky. Rázová vlna naštěstí rozpadajícího se tělesa dorazila z výšky asi 40 km a vysklila okna u téměř tisícovky budov. Více než několik set lidí bylo zraněno. Stačilo by, aby se těleso nerozpadlo a zamířilo do centra města či bylo o něco větší, a důsledky by neměly daleko k výbuchu „taktické“ atomové bomby. Jistě, co do velikosti jsou planetka Didymos i její měsíc Dimorphos trpaslíky ve srovnání s tělesem, které před zhruba 66 miliony let dopadlo do dnešního Mexického zálivu, zanechalo za sebou velký kráter a podle vědců zahubilo tři čtvrtiny tehdejší fauny a flóry na Zemi. Ovšem menší planetky jsou ve vesmíru mnohem častější a podle vědců je tak pravděpodobnější, že by naši planetu ohrozily právě ony. Na další testování tzv. planetární obrany je zatím poměrně dost času — v příštích sto letech nemá žádný známý asteroid větší než 140 m významnou šanci Zemi zasáhnout. Ale čert nikdy nespí...
ISS — vyměňte si křesla! Na první pohled šlo o již rutinní rotaci v rámci ukončení tzv. Expedice 67 a začátku Expedice 68, jak jsou členěny a číslovány turnusy astronautů na ISS. Je tu však bohužel jedno „ale“: válka na Ukrajině. Takže 18. března, po startu tříčlenné, po dlouhé době čistě ruské posádky Sojuzu MS-21 (proslavila se kombinézami v ukrajinských žluto- modrých barvách při vstupu do ISS) pod velením veterána Olega Artěmjeva se na Zemi dost licitovalo ohledně možné výměny křesel v ruských a amerických kosmických lodích. Poslední smluvní let Američana (viz ruská „taxislužba“ po uzemnění raketoplánů) na ruském Sojuzu totiž skončil přistáním Marka Vandea Heie v Sojuzu MS-19 v březnu letošního roku. (Hei strávil na stanici rekordních 355 dní v rámci Expedic 53, 54, 64, 65 a 66.) A vzhledem ke zvyšujícímu se napětí mezi Západem a Ruskem kvůli situaci na Ukrajině a embargu vůči Putinovu Rusku nejen ekonomickému, ale i přímo se dotýkajícímu řady kosmických projektů vůbec, nebylo jasné, jak dlouho bude ještě normální spolupráce zúčastněných států a zejména americké NASA s Roskosmosem pokračovat. Jak jsme už v Technickém týdeníku psali, stabilní zájem o udržení ISS v provozu do let 2028—2030, a tedy o spolupráci s Ruskem měla především americká NASA, když se z ruské strany ozývaly hlasy, že ruský segment stanice může být i oddělen či opuštěn, což by existenci největší pozemské výspy v kosmu mohlo výrazně ohrozit. Vedení NASA kupodivu zachovávalo chladnou hlavu a vždy reagovalo slovy, že na stanici i mezi řídicími středisky kosmického letu vše funguje profesionálně a v zásadě bez problémů. Dnes už bývalý šéf Roskosmosu Dmitrij Rogozin posléze tvrdil, že Rusko přestane na ISS spolupracovat už v roce 2024, a nijak zvlášť asi nefandil ani připravované tzv. křížové výměně křesel v kosmických lodích. Pravidlo, že by v ruské či americké kosmické lodi startoval vždy jeden člen posádky druhé strany, má zajistit, že na ISS bude vždy takové složení astronautů, které je nezbytné nejen pro zvládnutí pilotáže „cizí“ lodi v případě mimořádné události na stanici, ale i pro běžné sladění práce řídicích systémů ruského a amerického segmentu. Pravda, už od jara se hovořilo o letech těchto „integrovaných“ rusko-amerických posádek s tím, že ruská strana preferuje pro let na Crew Dragonu v misi SpaceX Crew-5 svou jedinou kosmonautku Annu Kikinovou. Nicméně Rogozin dokonce zpochybnil otázku bezpečnosti amerických soukromých lodí, a to nejen problematického Starlineru od Boeingu, ale i dnes běžně používaného Muskova Crew Dragonu. Teprve 15. července, několik hodin po odvolání Rogozina z funkce ředitele Roskosmosu a jeho nahrazení Jurijem Borisovem, tj. necelých sedm týdnů před původně stanoveným termínem startu Crew-5 na 1. září, NASA i Roskosmos oznámily, že bylo dosaženo nezbytné dohody a dříve avizovaná výměna se opravdu uskuteční. Základní posádku Sojuzu MS-22, který měl původně startovat o nějaký ten den později než Crew Dragon Endurace, tak definitivně doplnil Francisco Carlos Rubio, bývalý pilot vrtulníku UH-60 Blackhawk, který prošel výběrem astronautů Group 22 v roce 2017. A do mise Crew-5 byla definitivně zařazena zmíněná Anna Kikinová, původně určená do osádky Sojuzu MS-22. Mimochodem, pokud by k výměně nedošlo, byla by místo Anny Kikinové čtvrtou členkou posádky letu SpaceX Crew-5 Afroameričanka Jeanette Eppsová, která původně měla startovat už v roce 2018 v Sojuzu MS-09, pak ale byla přeřazena do programu Starliner.
Rošády v pořadí Rubio tedy odstartoval v Sojuzu MS-22 už 21. září s ruskými kosmonauty, velitelem Sergejem Prokopjevem a palubním inženýrem Dmitrijem Petelinem. Trojice se po spojení s ISS připojila ke kosmonautům Olegovi Artěmjevovi, Denisi Matvějevovi a Sergejovi Korsakovovi (Roskosmos) a astronautům Bobu Hinesovi, Kjellu Lindgrenovi a Jessice Watkinsové (NASA) a k Samantě Cristoforettiové (ESA), která na několik týdnů jako první Evropanka na ISS „vládla“. „Frank“ (Francisco Carlos) Rubio, po rodičích Salvadorec, se tak stal prvním americkým astronautem, který od počátku ruské invaze na Ukrajinu startoval do vesmíru v ruské kosmické lodi. Přílet posádky Sojuzu MS-22 naopak odzvonil přítomnosti Olega Artěmjeva a jeho kolegům v kosmu. Jejich Sojuz MS-21 přistál po 195denní misi poblíž kazašského Žezkazganu už 29. září. Artěmjev má na kontě nasbíraných 561 dní ve vesmíru během tří expedic, což jej posunulo na 12. místo v seznamu nejzkušenějších kosmonautů či astronautů. Na konto si mohl mj. připsat další čtyři výstupy do volného vesmíru a uvedení do provozu robotického manipulátoru ERA evropské provenience. Jeho nástupci, Prokopjev s Petelinem, plánují během svého letu až pět výstupů do vesmíru, které budou zaměřeny především na práce s modulem Nauka. K prioritě patří přenesení automatizované přechodové komory a tepelného radiátoru z vnější strany malého laboratorního modulu Rassvět (Рассвет — „úsvit“) na nejnovější modul Nauka. Oběma kosmonautům má při tom asistovat u evropské robotické ruky právě Anna Kikinová, která dorazila na ISS 6. října jako členka posádky SpaceX Crew-5, proti plánu o měsíc později, a tedy až po Sojuzu MS-22. Její Dragon Endurace měl původně startovat ještě před Sojuzem už 1. září, ale tentokráte nebylo na vině jen počasí na Cape Canaveral, ale nehoda. První stupeň rakety Falcon 9, jež Crew Dragony vynáší, se totiž poškodil při transportu z výrobní haly o dálniční most. Muskova SpaceX neměla hned k dispozici jiný, nepoužitý. Naštěstí pro SpaceX srážka poškodila pouze horní část a problém byl vyřešen výměnou tzv. mezistupně. Došlo rovněž na už použitou Endurance, u níž byl vyměněn tepelný štít, padáky a některé palubní přístroje. Velitelem mise Crew-5 byla poprvé v historii SpaceX žena, americká plukovnice letectva námořní pěchoty a první astronaut indiánského původu Nicole Aunapu Mannová, kupodivu také nováček. Mimochodem, původně byla nominována na 1. pilotovaný let lodi Starliner, ale jak pokračovaly problémy a odklady bezpilotní mise OFT-2, došlo k přeřazení na Crew Dragon. Díky této okolnosti také postoupila z funkce pouhého letového specialisty na velitelskou. Nováčkem byl také pilot Crew-5 (Josh A. Cassada) a tak nejzkušenějším členem posádky zůstává Japonec Kóiči Wakata, pro kterého půjde už o pátý start. A to ve třetím typu kosmické lodi. Také Cassada a Wakata měli původně letět na Starlineru podobně jako Nicole Mannová, ale až při první ostré misi Starliner-1. Ta je nyní přeplánována až na únor 2023.
Jediná mezi muži Osmatřicetiletá Sibiřanka (*1984 Novosibirsk) Anna Kikinová, toho času jediná žena mezi ruskými kosmonauty, čekala na svůj start 10 let. Startem v misi SpaceX Crew-5 se tak stala teprve druhou ruskou kosmonautkou, která bude na ISS pobývat v rámci dlouhodobé mise, jež by měla trvat přibližně do března příštího roku, a teprve šestou kosmonautkou z Ruska či SSSR po Valentině Těreškovové, Světlaně Savické, Jeleně Kondakovové a Jeleně Serovové, počítaje v to i herečku Julii Pěresildovou z října 2021, která natáčela na ISS epizody do filmu „Výzva“. Navíc se po dvaceti letech stala prvním ruským kosmonautem, který odstartoval na americké lodi po letu Nikolaje Budarina v rámci letu STS-113 raketoplánu Endeavour v listopadu/ prosinci 2002. Je absolventkou Novosibirské státní akademie vodní dopravy, kde v roce 2006 získala titul inženýra hydrotechniky a o dva roky později další titul inženýra ekonoma-manažera. Několik let pak kupodivu pracovala v rádiu Sibiř- Altaj jako programová ředitelka. Teprve v roce 2012, kdy jí bylo už 27 let, se v ní probudila touha po vesmíru a zúčastnila se náboru nových kosmonautů. Mezi 304 zájemci se probojovala mezi osm úspěšných uchazečů. Po ukončení výcviku a letech čekání byla teprve loni v září zařazena do letové osádky Sojuzu MS-22 právě s Petelinem a Prokopjevem s tím, že absolvuje 188denní misi na ISS. Výše uvedená „integrační“ dohoda mezi NASA a Roskosmosem pak zamíchala i jejím osudem a byla nominována do posádky americké lodi SpaceX na misi Crew-5. Tím došlo také k přesunu Franka Rubia do jejího původního křesla v Sojuzu MS-22.
ISS zůstává ostrovem spolupráce Start Anny Kikinové v Crew Dragonu je ale zajímavý hned z několika hledisek. Především k němu došlo v období zvýšeného napětí mezi Ruskou federací a USA vzhledem k ukrajinském konfliktu. Kupodivu přes stále se zostřující rétoriku obou stran spolupráce v kosmu funguje. Už jsme psali, že na ISS se jedna strana bez druhé těžko obejde, americký tlak na (bezplatnou!) výměnu křesel v kosmických lodích nevyjímaje. A není bez zajímavosti, že startu Crew- -5 se na Kennedyho kosmodromu mj. zúčastnil i šéf programů pilotovaných kosmických letů v Roskosmosu, ostřílený kosmonaut Sergej Krikaljev (v letech 1988—2005 absolvoval šest kosmických letů o celkové délce 803 dní a osm výstupů do vesmíru). Ten na postartovní tiskové konferenci 5. října ocenil dlouhodobou spolupráci mezi Spojenými státy a Ruskem v civilním vesmíru a dodal: „Pokračujeme v tom, co jsme začali před mnoha lety v roce 1975, kdy posádka lodí Apollo-Sojuz spolupracovala na oběžné dráze. Nyní na tuto spolupráci navazujeme na ISS novou fází s výměnou sedadel mezi NASA a Roskosmosem.“ Krikaljev také poopravil výroky o ukončení ruské angažovanosti na ISS s tím, že výroky o tom, že Rusko ukončí svou práci na ISS po roce 2024, neznamenají, že to bude bezprostředně po roce 2024. „Už jsme mluvili s našimi mezinárodními partnery a mluvíme s našimi specialisty v Rusku. Zkoumáme technické možnosti stanice k letu a chápeme, že má smysl pokračovat v létání,“ řekl Krikaljev na briefingu. „Ponecháme si tuto možnost i v budoucnu a uvidíme, jak dlouho bude stanice schopna létat, protože hlavní omezení je technické.“ Řekl také, že Rusko plánuje vybudování vlastní orbitální stanice, ale její plánování je ještě v samých počátcích. „Zatím neexistuje žádné konečné rozhodnutí, ale budeme pokračovat v práci na ISS, dokud nebude tato stanice postavena,“ konstatoval. Otázkou ovšem zůstává, zda tzv. ROSS (ruská orbitální služební stanice) nezůstane jen na papíře, protože rozpočet Roskosmosu je rok od roku nižší a ani válka na Ukrajině kosmonautice moc nepřeje. V dohledné době, lépe řečeno do konce tohoto desetiletí, se Rusko bez ISS neobejde. Podle slov Joela Montalbana, manažera NASA pro ISS, se bude ve výměně sedadel v amerických a ruských lodích pokračovat a NASA hodlá dohodu rozšířit také na opožděný Starliner, jakmile Boeing dostane certifikaci pro pilotované lety. Krikaljevova účast na startu Anny Kikinové ovšem nebyla jen zdvořilostní, neboť jak se šušká, připravoval setkání šéfa NASA Billa Nelsona s novým ředitelem Roskosmosu Jurijem Borisovem. Ani jeden z těchto pánů to nedementoval. Jak je vidět, pro vesmír platí poněkud jiná pravidla „hry“ než pro Zemi. /Stanislav Kužel/
