Konec éry dálnopisu v České republice

Dne 1. července byl v České republice ukončen provoz dálnopisné sítě. Stalo se tak po 71 letech, co byl u nás tento významný vynález uveden do provozu. V dobách, kdy ještě neexistoval telefax neboli zkráceně fax, představoval dálnopis důležité komunikační médium pro zasílání zpráv a dalších textových informací. Vžil se též pod názvem telex nebo teletype, zkráceně TTY. (Telex původně znamenal zkratku z Teleprinter exchange service, tedy ve volném překladu síť veřejného dálnopisu.) Dálnopis připomíná svým vzhledem větší psací stroj. Skládá se z klávesnice a tiskárny. U většiny typů probíhalo kódování i dekódování na elektromechanickém principu. Stisknutá klávesa mechanicky sepnula spínače, odpovídající jejímu binárnímu kódu. Malý motor pak postupně jednotlivé bity sejmul a odeslal. Podobně na základě přijímaného signálu nastavil motor přes soustavu vaček správné písmeno k vytištění. To bylo vytištěno podobně jako na elektrickém psacím stroji - úderem tzv. typu se znakem přes barvicí pásku. Později byla využita i elektronika a mechanické zapojení se zjednodušilo. Pro lepší využití linky se při běžném provozu obvykle nevysílalo přímo z klávesnice, ale rychlotiskem. Proto bylo nutné zprávu nejprve převést na děrnou pásku či děrovanou šablonu, a tu pak vložit do přístroje, který z ní následně data načítal. (Právě na ony dlouhé pásy děrných pásek vzpomínají pamětníci dálnopisu nejčastěji. Také na jeho typický hluk velmi rychlého tisku do odvíjející se role papíru. Vytištěná zpráva se z role vždy odtrhla či odstřihla.) Telexová služba sloužila k vnitrostátnímu i mezinárodnímu posílání textových zpráv mezi dvěma účastníky. Využívaly ji například velké firmy k posílání objednávek nebo faktur či státní úřady. Položku TELEX s příslušným číslem stanice měl na vizitkách v dobách největší slávy dálnopisu každý významný podnik. Dálnopis se však celosvětově používal zejména pro přenos zpráv pro zpravodajství. Zpravodajské agentury ho využívaly pro předávání zpráv mezi sebou a pro distribuci do jednotlivých redakcí. Na konci 80. let bylo v telexové síti u nás kolem 16 000 účastníků. Počet posílaných zpráv šel do desítek tisíc ročně. V této souvislosti není bez zajímavosti malé ohlédnutí o „pouhých“ 19 až 20 let zpět, kdy už bylo zřejmé, že dálnopis má na kahánku, neboť nastupující doba faksimile a elektronické pošty věštila jeho blížící se konec. V říjnu 1989, mimochodem pouhý měsíc před sametovou revolucí, odvysílal například Československý rozhlas tuto informaci, kterou stojí za to ocitovat doslovně: „Počet dálnopisných zařízení se v nejvyspělejších zemích světa v uplynulých deseti letech sice zprvu ještě zvolna zvyšoval, ale v posledních dvou letech se už téměř neměnil. V Německé spolkové republice a v Rakousku činil jejich přírůstek pouze 0,4 procenta. Tento vývoj nedokázaly zastavit ani moderní elektronické dálnopisné přístroje s řadou funkcí zvyšujících pohodlí obsluhy. Zpočátku pomalu, ale později stále rychleji, si na úkor dálnopisu začala budovat dobrou pozici technika přenosu faksimile - tedy v nejobecnějším slova smyslu takzvaný telefax. Jenom v Německé spolkové republice vzrost počet telefaxových přístrojů v roce 1988 o 134 procent a dosáhl počtu 197 245 přístrojů. Dynamický rozvoj faksimile byl ovlivněn tím, že řada uživatelů dálnopisů doplnila vybavení kanceláří o telefaxový terminál a mnoho nových podniků si dálnopisný přístroj už vůbec nekoupilo, ale nechalo si hned připojit faksimilový terminál. Podle časopisu Funkschau se počet faksimilových přípojek ve světě koncem roku 1988 zvýšil na 4,6 mil. (Pro srovnání dálnopisů je celosvětově registrováno asi 1,7 mil.) Do poloviny 90. let by podle odhadu mělo být ve světě v provozu až 25 mil. faksimilových systémů“. V té době to byli především naši vědečtí a vysokoškolští pracovníci, kteří upozorňovali na skutečnost, že v zahraničí jsou už v tomto směru mnohem dále, že přichází elektronická pošta - a že nezachytíme-li včas tento vývoj, začneme i zde zaostávat. Tehdejší vedoucí oddělení kosmického astrofyzikálního výzkumu Astronomického ústavu ČSAV dr. Boris Valníček v Československém rozhlase v této souvislosti tehdy uvedl: „Když jsme v roce 1957 u příležitosti Mezinárodního geofyzikálního roku spouštěli na Ondřejově dálnopisný stroj a zahájili jsme tak komunikaci s řadou observatoří po celé naší planetě, tak to byl pro nás ohromný krok kupředu. Považovali jsme dálnopisný styk za skutečně pokrokovou spojovací metodu. V současné době jsme se ovšem dostali do velmi zajímavé situace především v tom smyslu, že dálnopis už je zastaralý. Dostáváme řadu pošty z dalších zemí, se kterými spolupracujeme - a tam už dálnopisné číslo neuvádějí. Tam už dnes funguje v horším případě telefax, tedy přenos celých tiskových stran, a v lepším případě už jenom elektronická pošta. Touto dálkovou, tedy elektronickou poštou, jsou vybavena už všechna vědecká i technická pracoviště na celém světě, moderním světě tedy, a my už jsme s naším dálnopisným strojem, abych tak řekl, no ... snad ne ještě za opicemi, ale jsme s ním už hodně pozadu. A nad tím je třeba se zamyslet. Jakým způsobem se bude vlastně to spojení dál rozvíjet“. V té době ovšem málokdo tušil, že se jako houby po dešti u nás v blízké době rozroste hustá síť stožárů základnových převodních stanic pro přenos digitálního signálu GSM. Konec konců ani jasnozřivý Jules Verne ve svých vizích mobilní telefon nepředpověděl. A tak možná není na škodu si ve smyslu uvedených souvislostí položit otázku: Za jak dlouho se asi v médiích objeví titulek tohoto znění: „Konec éry elektronické pošty?“ Dnes se nám zdá, že to tak brzy nebude. Milan Bauman