Malé množství simulované drcené marsovské horniny smíchané s titanovou slitinou bylo použito k výrobě pevného, vysoce výkonného materiálu, který by se jednou dal použít pro 3D tisk nástrojů nebo součástí raket na Marsu. Díly byly vyrobeny výzkumníky Washington State University (WSU) s podílem 5 % až 100 % „marsovského regolitu“ — černé práškové látky, která má napodobovat skalnatý, anorganický materiál nalezený na povrchu rudé planety. Podle Amita Bandyopadhyaye, autora studie, která byla publikována v International Journal of Applied Ceramic Technology, byly 3D tištěné díly s 5 % marsovského regolitu pevné, zatímco 100% regolitové části se ukázaly jako křehké a snadno praskaly. Přesto by materiály s vysokým obsahem suroviny z Marsu mohly být užitečné např. při výrobě povlaků na ochranu zařízení před rzí nebo poškozením zářením. „Ve vesmíru bude 3D tisk nezbytný, pokud chceme uvažovat o misi s lidskou posádkou, protože tam opravdu nemůžeme vozit všechno, a pokud bychom něco zapomněli, nemůžeme se pro to vracet,“ řekl Amit Bandyopadhyay, profesor na Fakultě strojního a materiálového inženýrství WSU. Přenášení materiálů do vesmíru může být extrémně drahé. Autoři například poznamenali, že NASA vydá asi 54 000 dolarů, aby vynesla na oběžnou dráhu Země pouhý kilogram užitečného nákladu. Cokoli, co lze vyrobit ve vesmíru nebo na planetě, by tak ušetřilo hmotnost nákladu a peníze, nemluvě o tom, že pokud se něco rozbije, astronauti budou potřebovat způsob, jak to opravit na místě. Amit Bandyopadhyay poprvé předvedl proveditelnost této myšlenky v roce 2011, kdy jeho tým použil 3D tisk k výrobě dílů z lunárního regolitu, simulované drcené měsíční skály, pro NASA. Od té doby vesmírné agentury tuto technologii přijaly a Mezinárodní vesmírná stanice má své vlastní 3D tiskárny na výrobu potřebných materiálů na místě a pro experimenty. Pro studii Amit Bandyopadhyay spolu s postgraduálními studenty Alim Afrouzianem a Kellenem Traxelem použili práškovou 3D tiskárnu ke smíchání simulovaného marsovského kamenného prachu s titanovou slitinou, kovem často používaným při průzkumu vesmíru pro svou pevnost a tepelnou odolnost. V rámci procesu vysoce výkonný laser zahříval materiály na více než 2 000 °C. Roztavená směs pak umožnila vytvářet různé velikosti a tvary. Po vychladnutí materiálu vědci otestovali jeho pevnost a odolnost. Keramický materiál vyrobený ze 100% marsovského kamenného prachu při ochlazování praskal, ale jak zdůraznil Amit Bandyopadhyay, stále by mohl vytvářet dobré povlaky pro radiační štíty, protože na trhlinách v tomto kontextu nezáleží. Ale jen trocha tohoto prachu, směs s 5 % regolitu, nejen že nepraskala ani nebublala, ale také vykazovala lepší vlastnosti než samotná titanová slitina, což znamenalo, že z ní mohly být vyrobeny lehčí kusy, které stále snesou velkou zátěž. /ew/
