Hedvábná vlákna, která produkují housenky bource morušového, si v průběhu tisíciletí získala skvělou pověst jako velmi lehký, a zároveň luxusní materiál. Syntetické polymery, jako je třeba nylon nebo polyester, jsou sice levnější, co do mechanických vlastností se ale nemohou hedvábí rovnat. I hedvábná vlákna je ale možné vylepšit. Jak zjistil výzkumný tým Pittsburské univerzity, když se zkombinují vlákna hedvábí s uhlíkovými nanotrubičkami, tak vznikne nový materiál pro biomedicínská zařízení nebo pro dočasnou, biologicky rozložitelnou elektroniku. Podle vedoucího výzkumu Mostafy Bedewyho je hedvábí velice zajímavým materiálem. Tvoří ho přírodní vlákna a lidé jej využívají už velice dlouho. Poslední dobou se ale hedvábí prosazuje i v pokročilých aplikacích, jako je třeba ohebná bioelektronika. Tam se hedvábí uplatňuje díky své unikátní biokompatibilitě, biologické rozložitelnosti a mechanickým vlastnostem. Problém je v tom, že v takových případech materiáloví inženýři obvykle nepotřebují hedvábí v podobě vláken, ale ve formě tenkého filmu, který bude mít potřebné optické, mechanické a chemické vlastnosti. Bedewy a jeho spolupracovníci vytvořili takovým film z hedvábných proteinů fibroinů. Ty jsou za normálních okolností chemicky nestabilní ve vodě a je obtížné z nich vytvořit tenké filmy. Badatelé proto využili uhlíkové nanotrubičky a vyvinuli kompozitní materiál RSF-CNT. Filmy z tohoto kompozitního materiálu mají podle svých tvůrců slušný potenciál pro využití v ohebné elektronice, biomedicínských zařízeních a dočasné (transientní) elektronice, jako jsou senzory v životním prostřední nebo v těle pacienta, které sbírají data po předem definovaný časový úsek a pak se samovolně rozloží.
