Nedávno jsem potkal známého. Je
spolumajitelem větší stavební firmy.
Známe se už delší dobu a tak z jeho
výrazu v obličeji se dalo vyčíst, že je
náležitě rozladěný. Aby ne, když zakázku,
od které si hodně sliboval, přiklepli
konkurenci, která pro to není
vůbec vybavená a musí hledat řadu
dalších subdodavatelů. Ale když má
někdo vlivné lidi na správných pozicích
a hlavně prostředky – tak se dá
zvládnout i taková zakázka. Že jde
patrně o korupci, hm – kde dnes není?
Ta pravidla „volného trhu“ jsou
v současné době nastavena už tak, že
podnikatel aby přežil, jinou cestu
k získání zakázky ani nemá. Kdyby
se Baťa se svými zásadami probudil
k životu – jen by zíral…
Kdysi se o našem národě hovořilo
s uznáním ve smyslu: chytré mozky
a zlaté české ručičky. Výsledkem bylo
vysoké renomé v Evropě, ve světě.
Kdeže ty časy jsou. Místo toho dnes
jsme národem submisivním, kreativním
atd. Pravda, sem tam s nějakým
úspěchem, ale výsledky skutečné
práce, tedy kvalitní výrobky, služby
- s vyšší přidanou hodnotou - to už
ve „štafetě“ progresivního uplatnění
vědy a techniky, vysoké profesionality
pracovníků - na kterou jsme byli tak
hrdí - převzaly jiné země. Pro naše dělníky,
techniky, inženýry - zbyla převážně
úloha práce v montovnách. A to
ještě musíme od zahraničních majitelů
s povděkem kvitovat, protože jinak
– a i to je možné – přesunou výrobu,
včetně zařízení do těch zemí, kde je
levnější pracovní síla. Nezlobte se, není
v tom nic osobního, třeba řeknou.
KDEŽE TY ČASY JSOU
Kdysi jsme byli v rámci Evropy, ale
i ve světě konkurenceschopní a dokázali
s úspěchem kooperovat na řadě významných
projektů. Kde slovo, názory
našich techniků, inženýrů, vědců, něco
znamenaly. Byly vysokou prestiží pro
náš průmysl, obchod s prezentací v tuzemsku
i v zahraničí. Kam se ta naše
konkurenceschopnost po dvou desítkách
let vytratila?
V minulých dnech Ministerstvo obchodu
a průmyslu ČR zveřejnilo analýzu
konkurenceschopnosti České
republiky. Pro odborníky i širší veřejnost
- věru neradostné konstatování.
Ze 136 hodnocených zemí jsme se stačili
meziročně propadnout o 5 příček
na 36. místo ve světě. Z 12 měřených
základních kategorií jsme se dokázali
polepšit pouze v jednom parametru –
infrastruktuře. A to posunout se na 38.
pozici, zlepšit se tak o devět míst.
Ve všech ostatních sledovaných kategoriích
jsme meziročně (2009 – 2010)
horší. Jen s jednou výjimkou – v odborné
kvalifikaci pracovní síly. Zde
jsme si udrželi 24. místo. Pro orientaci
jmenuji sledované kategorie: instituce
(-10), infrastruktura (+9), makroekonomická
stabilita (-5), zdraví a základní
vzdělání (-10), odborná kvalifikace
(0), efektivita trhu práce (-13), efektivita
finančních trhů (-6), technologické
prostředí (-2), inovace (-2), podnikatelské
prostředí (-9) a investiční prostředí
(-10). Z přehledu je zřejmé, že jsme se
„dopracovali“ k většímu či menšímu
meziročnímu debaklu. A člověk se ani
nediví, když sledujeme reálnou situaci
v průmyslu, ekonomice, že jsme
neklesli ještě níže. Shrnuto – k faktorům
našeho zaostávání za vyspělými
státy světa patří: nízká kvalita institucí,
špatná vymahatelnost práva, malá
mobilita pracovní síly, málo inovací
a v neposlední řadě nekvalitní inovační
prostředí.
JEDNIM Z HŘEBIKŮ DO RAKVE
NAŠI KONKURENCESCHOPNOSTI
JE KORUPCE
V ČR má neskutečně podob. Ostatně,
v tom smyslu jsme velice učenliví
od zbytku světa. Podle prof. Roberta
Klitgaarda, odborníka na korupci (rozhovor
s ním vyšel v LN), korupce, její
míra nás stála podle celosvětové studie
z roku 2007 už v roce 1997(!!) 50,4 %
celkového HDP. Jinými slovy- v posledním
roce Klausovy vlády, kdy HDP
skončilo v propadu, mohl být HDP naší
země podstatně – dvakrát vyšší – nebýt
tehdejší korupce! A že by korupce byla
dnes na ústupu? Stačí si jen prolistovat
tisk, shlédnout elektronická média.
Jména korupčníků od vrcholu politiky
až do komunálu by vydala na slušný seznam.
Nedivme se potom, že jsme v důvěře
v naše politiky 121., v oblasti plýtvání
veřejnými fondy 96. a v etickém
chování firem 90. – vždy ze 139 zemí.
JAKE ZDE NAJIT ŘEŠENI?
Kdybychom to znali, bylo by to
na Nobelovou cenu, ale my to neumíme.
Mohl by to říct se svým typickým
úsměvem jeden nejmenovaný profesor.
Jiného názoru je prof. Kilgaard. Ten totiž
jako triviální předpoklad úspěšného
boje s korupcí vymezuje kategoricky
dva axiomy: chytit velkou rybu a dále,
že vláda bude nelítostná v trestním
stíhání a bude příkladná svou vlastní
morálkou. Kdyby se probral k životu
nestor českého podnikání Tomáš Baťa,
snad by k tomu ještě něco přidal. Ale
žijeme v globalizovaném světě. Kdo
ví, jak by v současné době obstál. Oldřich Houška
