Česká republika se nachází na vrcholu evropského žebříčku v množství emisí CO2 z fosilních paliv na obyvatele. Na špici je i v těžbě hnědého uhlí. K debatě o územních limitech těžby uhlí své stanovisko z hlediska ochrany klimatu předložilo Centrum výzkumu globální změny a Komise pro životní prostředí Akademie věd ČR. Svět se shoduje na tom, že je nutno zabránit, aby globální oteplení překročilo hodnotu 2 °C. Studie publikovaná v časopise Nature v lednu 2015 uvádí, jaké množství zásob fosilních paliv musí pro dodržení tohoto cíle zůstat nespáleno, a to v jednotlivých zemích (či skupinách zemí) s ohledem na jejich hospodářství a rozvoj. Pro Evropu (vyjma zemí bývalého Sovětského svazu) to v případě uhlí činí až 89 %. Při masivním zachycování a ukládání uhlíku (CCS) by to mohlo být „jen“ 78 % (McGlade & Ekins 2015). Nemají-li být podmínky pro život na Zemi zásadně poškozeny, je podle vědců rozšiřování těžby nepřípustné. V produkci emisí CO2 z fosilních paliv na obyvatele jsme na evropské špici. Podobně je tomu i co do množství emisí vyprodukovaných od počátku průmyslové revoluce. Na světové špici jsme v těžbě hnědého uhlí, o něž se v případě „prolomení limitů“ jedná: v přepočtu na obyvatele na 4. místě (za Řeckem, Srbskem a Bulharskem). Místo rozšiřování těžby je nezbytné masivně investovat do zvyšování účinnosti využívání energie a do exploatace nefosilních zdrojů. Docílit zásadního snížení světových emisí CO2 do poloviny století bude vyžadovat bezprecedentní úsilí (Loftus et al. 2015). Uvažovat o tom, že se z českých ložisek vytěží i uhlí, o němž dříve bylo rozhodnuto ponechat ho pod zemí, je z hlediska ochrany klimatu absurdní. Prolomení by mohlo mít i závažné právní důsledky, což naznačuje rozhodnutí odsuzující nizozemskou vládu, opřené mj. o právní rozbor Oslo Principles on Global Climate Change Obligations. /ex/
