Nanotechnologové se rádi inspirují v přírodě. A někdy je taková inspirace opravdu intenzivní. Tým Michiganské univerzity našel inspiraci v srsti ledních medvědů, na listech lotosu a na přísavných končetinách gekonů. S jejich novým postupem pro tvorbu povrchu s nanovlákny bude možné vyvinout například lepivé, odpuzující, izolující nebo třeba světlo vyzařující materiály. Chlupy v srsti polárních medvědů díky své struktuře propouštějí světlo, ale teplo nikoliv. Povrch listů lotosů zase velmi dobře odpuzuje vodu a udržuje tím list na hladině. A nesmírně jemné chloupky na spodní straně tlapek gekonů se dostanou tak blízko k podkladu, že zapracují přitažlivé atomární síly. Joerg Lahann a jeho kolegové se rozhodli tyto přírodní supersíly napodobit svými „koberci“ nanovláken. Nanovlákna uspořádali do plochy zcela novým a nečekaným způsobem, který spočívá ve využití tekutých krystalů. Vědci přitom původně pracovali na něčem jiném. Snažili se umístit tenký film z polymerů na svrchní stranu tekutých krystalů. Jejich cílem bylo vytvořit ultracitlivé senzory, které by detekovaly jednotlivé molekuly. Něco se ale pokazilo a na tekutých krystalech se polymerový film neobjevil. Polymery prosákly tekutými krystaly a propojily se na skleněném podkladu. Tekuté krystaly pak ovlivnily uspořádání nanovláken, která vyrostla od podkladu směrem nahoru a vytvořila zmíněný koberec nanovláken. Podle badatelů je úžasné, že i když jsou tekuté krystaly ve skutečnosti poměrně málo uspořádaným roztokem, tak mohou přispět ke vzniku nanovláken, která jsou stejně dlouhá a mají stejný průměr. Také se ukázalo, že v závislosti na vlastnostech tekutých krystalů mohou vzniknout zakřivená nanovlákna, která připomínají nepatrné banány anebo třeba vlákna ve tvaru schodiště.
