Dva výbuchy, které 28. listopadu otřásly trupy tankerů Kairos a Virat, nebyly jen další epizodou v dlouhé kronice černomořských námořních bitev. Odehrály se v mezinárodních vodách, prakticky na dohled od tureckého pobřeží, a signalizují posun v ukrajinské strategii. Tam, kde neuspěla západní diplomacie a washingtonská byrokracie, nastupují důraznější „kinetické sankce“.
V noci na 29. listopadu provedla ukrajinská tajná služba SBU útok na dva ropné tankery pohybující se v mezinárodních vodách Černého moře. Cílem operace se stala dvě plavidla, plující pod vlajkou Gambie, která se v době zásahu nacházela přibližně 28 až 35 námořních mil od turecké provincie Kocaeli. K incidentu tak došlo v bezprostřední blízkosti strategické Bosporské úžiny, daleko od dosavadních hlavních námořních střetů u Krymu. Ukrajinská strana se k útoku oficiálně přihlásila a potvrdila nasazení modernizovaných námořních dronů Sea Baby. Následky zásahu si vyžádaly zásah tureckých úřadů: zatímco z hořícího tankeru Kairos musela pobřežní stráž evakuovat 25 členů posádky, tanker Virat vyvázl s poškozením trupu, ale zůstal na hladině. Podle dostupných informací byla obě plavidla v době útoku prázdná a jsou západními zpravodajci řazena k takzvané ruské stínové flotile. Incident není tak zajímavý rozsahem škod, ale místem a načasováním. Ukrajina demonstrativně posunula bojiště z „ruského jezera“ na severu Černého moře do mezinárodních vod, kudy proudí ruská ropa. A Kyjev tímto útokem fakticky dává najevo, že chce vymáhání sankcí ve větší míře převzít do vlastních rukou.
Politické vakuum a selhání tradičních sankcí
Načasování útoku není náhodné a úzce souvisí s širším geopolitickým kontextem konce roku 2025. Ačkoliv se Donald Trump vrátil do Bílého domu a v reakci na pokračující konflikt sáhl k novým sankcím proti ruským ropným gigantům jako Rosněfť a Lukoil, efektivita těchto opatření naráží na limity. Americká administrativa se potýká s vnitřními problémy, včetně pozastavení činnosti americké vlády v průběhu října a části listopadu a přetížení úřadů odpovědných za vymáhání sankcí (OFAC). Ruská ekonomika se navíc během čtyř let války na restrikce adaptovala. Vytvoření paralelního finančního systému založeného na jüanu a kryptoměnách, spolu s využíváním sítě prostředníků, umožnilo Kremlu udržet tok příjmů z ropy navzdory západním embargům. Ukrajinské vedení tuto situaci vyhodnocuje pragmaticky. Vzhledem k tomu, že administrativní opatření Washingtonu a Bruselu nedokázala export ruské ropy zastavit, přebírá iniciativu Kyjev. Útok na tankery je v tomto smyslu pokusem o fyzické vynucení toho, co se nepodařilo prosadit legislativně: izolaci ruského ropného sektoru.
Taktika „Mission Kill“
Způsob provedení útoku naznačuje, že ukrajinské plánování zohledňuje nejen vojenské, ale i diplomatické a environmentální faktory. Volba cílů — prázdných tankerů (Kairos se vracel po vykládce z Indie, Virat byl dlouhodobě nečinný) — byla pravděpodobně záměrná. Potopení plně naloženého supertankeru u vstupu do Bosporu by způsobilo masivní ekologickou katastrofu. Takový scénář by nevyhnutelně vyvolal ostrou reakci Turecka, které na základě konvence z Montreux kontroluje úžiny a mohlo by v odvetě omezit plavbu ukrajinských obchodních lodí. Místo totální destrukce zvolili operátoři dronů taktiku, kterou vojenská terminologie označuje jako „mission kill“ — vyřazení plavidla z plnění úkolů. Zásahy směřovaly na záď lodí, do oblasti pohonu a kormidel. Cílem je učinit loď neovladatelnou a technicky nezpůsobilou k plavbě. Z ekonomického hlediska je tento výsledek pro Rusko vysoce problematický. Poškozené plavidlo nekončí na dně, kde by bylo odepsáno jako ztráta, ale stává se logistickým břemenem. Vyžaduje nákladný odtah a opravu v docích, kterých je v Černém moři nedostatek a jejichž kapacity jsou již nyní vytížené údržbou vojenských plavidel. Úspěch operace v takové vzdálenosti od ukrajinských břehů byl umožněn technologickým pokrokem ve vývoji bezposádkových plavidel. Služba SBU nasadila modernizovanou verzi dronů Sea Baby. Tyto systémy nyní disponují dosahem až 1 500 km a nosností bojové hlavice blížící se jedné tuně. Díky těmto parametrům přestává být pro ruskou logistiku kterákoliv část Černého moře bezpečná. Rusko čelí klasickému problému asymetrické války: proti relativně levnému dronu stojí tankery, jejichž hodnota a hodnota nákladu se pohybuje v desítkách mil. USD. Obrana proti těmto malým, nízko plujícím cílům na širém moři je technicky náročná a vyžadovala by doprovod válečných lodí, které však ruské námořnictvo potřebuje jinde, nebo je bylo nuceno stáhnout z důvodu vlastního ohrožení.
Cíl: pojišťovny
Zasažené lodě Kairos a Virat jsou typickými zástupci tzv. stínové flotily. Jedná se o starší plavidla s neprůhlednou vlastnickou strukturou a registrací v zemích s volnějšími předpisy (v tomto případě Gambie), která Rusko využívá k obcházení cenových stropů G7. Přestože byly obě lodě na sankčních seznamech USA, EU i Velké Británie, nadále se účastnily mezinárodního obchodu. Primárním dopadem útoku tak není jen fyzická škoda na dvou trupech, ale dominový efekt na trhu námořního pojištění. Západní pojišťovny, dominantní hráči na globálním trhu, se ruským nákladům vyhýbají. Rusko je nuceno spoléhat na méně renomované pojišťovny nebo státní záruky. Útok v mezinárodních vodách dramaticky zvyšuje rizikový profil plavby. To vede k růstu pojistného a přepravních nákladů, což přímo ukrajuje z marže, kterou ruský stát inkasuje za prodej ropy. Tuto ekonomickou nejistotu navíc prohlubují indicie, že riziko pro ruskou flotilu již nemusí být omezeno pouze na vody Černého moře. Analytici v této souvislosti poukazují na osud tankeru Mersin, který se 30. listopadu — jen den po incidentu u Turecka — potopil u pobřeží Senegalu. Ačkoliv se u zastaralých plavidel stínové flotily nabízí jako vysvětlení technická závada, specializované zdroje, včetně analytika H. I. Suttona, pracují i s hypotézou sabotáže pomocí přísavných min. Pokud by se tato teorie potvrdila, časová shoda s černomořskými útoky by naznačovala koordinovanou akci s globálním dosahem. I bez potvrzení sabotáže však podobné incidenty — ať už u břehů Afriky, či dříve ve Středomoří — zvyšují nervozitu na trzích a činí z ruské námořní logistiky vysoce rizikový podnik.
Po dvou frontách
Úder u tureckého pobřeží zapadá do kontextu širší kampaně Kyjeva proti ruské energetické infrastruktuře. Časová souvislost je zřejmá — den před zásahem tankerů provedly ukrajinské drony útok také na ropný terminál Kaspického produktovodu (CPC) v Novorossijsku, což dočasně omezilo tamní operace. Tento postup lze označit za strategii synchronizovaného tlaku, který cílí na ruský ropný průmysl ve dvou rovinách. První rovinou jsou opakované údery na rafinérie ve vnitrozemí (například v Rjazani či Saratově), které narušují zásobování domácího trhu palivy a vedou k vládním restrikcím vývozu. Druhou rovinou jsou útoky na námořní logistiku a exportní terminály, které komplikují vývoz surové ropy, tedy klíčového zdroje státních příjmů. Rusko tak čelí složité volbě při rozmisťování systémů protivzdušné obrany, které nemohou současně pokrýt frontovou linii, průmyslové zázemí i rozsáhlé přístavní komplexy. Důsledkem těchto útoků a následných státních zásahů je postupná ztráta efektivity celého odvětví. Ruský ropný sektor, dříve fungující na tržních mechanismech, se pod vlivem regulací a nutnosti řešit škody stává rigidnějším a méně výkonným.
Jaký bude výsledek?
Pochopitelně, taková strategie není zárukou úspěchu — záleží na okolnostech, jako je způsob provedení či odhodlání protivníka. Například letošní ukrajinská kampaň proti ruskému ropnému průmyslu vedená pomocí dálkových dronů byla v mnoha ohledech impozantní. Útoky na rafinerie způsobily lokální nedostatky paliv a donutily Rusko k drahým opravám, ale nezdá se, že by škody byly pro Kreml v tuto chvíli nesnesitelné. Nejlepším důkazem je vývoj diplomatických jednání o „energetickém příměří“. Podle zákulisních informací měli Ukrajinci zájem o dohodu, která by zastavila vzájemné útoky na energetickou infrastrukturu. Byla to logika „my přestaneme útočit na vaše rafinerie, vy na naše elektrárny“. Rusko však návrh nepřijalo. Moskva si zřejmě spočítala, že ji výměna úderů bolí méně než Kyjev, a nevidí důvod, proč by měla protivníkovi ulevit před nadcházející zimou. Možná právě proto chtěl Kyjev incidentem z 28. listopadu jasně ukázat, že Černé moře přestalo být pro ruský export bezpečným koridorem. Ačkoliv se podařilo zabránit ztrátám na životech mezi posádkou, kterou tvoří převážně občané třetích zemí, riziko spojené s přepravou ruské ropy vzrostlo na novou úroveň. Ukrajina tímto krokem demonstruje, že je ochotna vynutit si ekonomickou blokádu Ruska vojenskými prostředky, a to i v mezinárodních vodách. Pro Moskvu to znamená další zvýšení nákladů na vedení války — každá tuna vyvezené ropy je nyní zatížena vyšším rizikem, vyšším pojistným a nutností složitějších logistických opatření. Je velmi dobře možné, že Kreml to bude považovat za přijatelnou cenu za další pokračování bojů. V tuto chvíli se to zdá dokonce pravděpodobné, protože na zemi je situace pro invazní armádu nejpříznivější za posledních několik let (postupuje o něco rychleji za podobných či nižších ztrát než v minulosti). Ale dokud se Kyjev důrazně „nezeptá“, názor Moskvy znát nebudeme.
Cena u pumpy vs. cena pro Kreml
Jak se eskalace promítne do cen na světových trzích a potažmo na českých čerpacích stanicích? Paradoxně, navzdory dramatičnosti útoků, zůstávají globální trhy zatím klidné. Obchodníci již do cen započítali schopnost Ruska obcházet sankce a udržet export v chodu i v podmínkách války. Ukrajinská strategie totiž není primárně cílena na zastavení toku ruské ropy — takový krok by vyvolal globální cenový šok, který by poškodil západní ekonomiky a mohl by Ukrajinu připravit o podporu spojenců. Cílem Kyjeva je něco jiného: fungovat jako „dodatečná válečná daň“. Mechanismus je čistě tržní. Každý úspěšný zásah, ať už v Černém moři, nebo potenciálně u břehů Afriky, zvyšuje vnímané riziko. Vyšší riziko znamená, že majitelé lodí požadují vyšší ceny za přepravu a pojišťovny násobně vyšší pojistné. Aby Rusko své zboží na trhu, kde má omezený počet zákazníků (především Čínu a Indii), vůbec prodalo, musí tyto zvýšené náklady kompenzovat slevou ze své prodejní ceny. Ropa tedy proudí dál a světové ceny zůstávají stabilní, ale marže, která končí v pokladně Kremlu a financuje válku, se tenčí. Situaci navíc komplikuje paradox způsobený útoky na ruské vnitrozemské rafinérie. Protože Rusko ztratilo část svých kapacit na výrobu benzínu a nafty, nemůže tyto produkty v takové míře vyvážet. Místo toho je nuceno exportovat více surové ropy, kterou nedokáže doma zpracovat. To sice krátkodobě pomáhá sytit globální trh se surovinou (a drží její cenu na uzdě), pro ruské ropné giganty to však znamená ztrátu přidané hodnoty. Prodej surové ropy je méně ziskový než prodej rafinovaných produktů, přičemž ztráta může činit i více než 10 USD na barel. Ukrajinská námořní kampaň tedy zřejmě nepřinese apokalypsu pro světovou energetiku. Je spíše formou ekonomického opotřebování. Kyjev nutí Moskvu, aby za každý získaný petrodolar zaplatila vyšší cenu — na opravách, na pojištění a na vynucených slevách. I přes to, že jde nepochybně o další eskalaci, zatím se zdá být kalibrována spíše na systematickou erozi zisků, na nichž stojí financování invaze. /jj/
