Když vyučit se řemeslu se jaksi nenosí

Prognózy pro letošní rok naznačují oživení z hospodářské krize. Ale bylo už tolik předpovědí od prognostiků, ekonomů, že by to vydalo na obsáhlý román. Faktem je, že tíživá koule – nezaměstnanost zůstává, ba v některých regionech roste. Kdysi se o nás říkalo, že jsme národem muzikantů, že máme „zlaté ručičky“, chytré mozky atd. Cožpak o to „hlavičky“ nám zůstaly. Především při získávání neoprávněných výhod, zásluhou pokulhávající spravedlnosti. Pokud se jedná o zmíněné „ručičky“, to už je dávná legenda. Končící snad s érou významného podnikatele Tomáše Bati. Ono totiž dnes – vydělávat si poctivou prací, řemeslem – se už jaksi nenosí. Vzorem pro současnou generaci jsou celebrity z řad sportovců, modelek, zpěváků. A výsledek? Už řadu let jsem v kontaktu s učilišti v našem regionu, řekl mi úvodem majitel firmy, která se zabývá řemeslnou činností. Co registruji, zejména v poslední době, je už víc než na pováženou. Ve třídách, v porovnání s ještě nedávnou dobou, je pouhý zlomek počtu učňů. A ti také, vědomi si své „existenční“ převahy pro učiliště, toho náležitě využívají. Nejen místy až agresivním vystupováním vůči učitelům, ale i jejich zesměšňováním. Uvedu příklad. Některý z učňů už dosáhl plnoletosti. Kantor jej vyvolá k tabuli. Kluk se klátivým pohybem, dotáhne před učňovské „auditorium“. Vytáhne propisku, ušmudlaný papír a napíše si omluvenku, že mu je nevolno – rozmáchle to podepíše a za hurónského řehotu ostatních – odchází ze třídy. A kantor, inženýr s dlouholetou praxí v oboru, uznávaný odborník – jen skloní hlavu. Nepíše poznámku rodičům, ani si nestěžuje řediteli. Ne kvůli onomu žákovi – ale ze strachu, že by mohl být žák za nějaký přestupek vyloučen. To by však znamenalo snížení jejich počtu. V tom případě se může stát, že učitel začne být tabulkově nadbytečný. Proto je lepší nevidět a neslyšet. Zvlášť, kdy má ještě pár let do důchodu. Tak bych mohl pokračovat dál, kantoři, učitelé, instruktoři mají takových „zážitků“ denně. Bohužel však, není to jen situace v učilištích, ale i na vyšších odborných školách. Nechci to zobecňovat, pouze uvádím další příklad, pokračuje majitel firmy. Měl jsem u sebe velice šikovného učně, který byl u mě na praxi. Poté pokračoval ve škole, kde vystudoval s maturitou. Když se však po jejím absolvování vrátil, byl to jiný člověk. Ta tam byla odpovědnost a kvalita odvedené práce. A co hůře – najednou se vytasil s úrazem kolena, který se mu stal na pracovišti. Byla z toho dlouhotrvající marodka. Ale co se nestalo. Zcela náhodou jsem se dozvěděl, že se u tohoto zaměstnance jednalo o starý vleklý úraz z fotbalu. Od té doby beru do zaměstnání jen starší pracovníky s praxí v oboru, které si samozřejmě dál proškolím dle potřeby. Bohužel, domnívám se, že obdobné poznatky mohou mít i jiné firmy – kde se dělá rukama za náležitého přispění vědomostí v naší hlavě. Jak potom chceme řešit nezaměstnanost absolventů učilišť a odborných škol, když se potýkáme i s takovými problémy? Končil své poněkud skeptické vyprávění onen majitel firmy. Oldřich Houška