Za skutečnost, že světové mocnosti se od konce druhé světové války dokázaly vyhnout vzájemnému válečnému střetu, můžeme být samozřejmě jen vděčni. I kdyby nějakou souhrou okolností taková válka neskončila jadernou „přestřelkou“, obě velké války 20. století nám dobře ukázaly, že i „konvenční“ konflikty mohou napáchat nelidské škody. Nevyhnutelně se ovšem nabízí otázka, zda a případně do kdy od poloviny 40. let trvající „dlouhý mír“ vlastně vydrží. I když odpovědí je samozřejmě celá řada, lze je v podstatě všechny rozdělit na optimistické a pesimistické. První zmíněné zjednodušeně řečeno říkají, že lidstvo se poučilo, a po druhé světové válce podniklo kroky k tomu, aby opakování situace zabránilo. Ve vojenské rovině obě supervelmoci vyvinuly odstrašující arzenál zajišťující vzájemné zničení, ale také se zrodil Marshallův plán, spustil se proces evropské integrace, rozšířila se působnost OSN atd. Někteří „optimisté“ si také myslí, že riziko dalšího velkého konfliktu klesá i proto, že lidstvo jako celek je méně násilné, než bylo v minulosti. Při pohledu na zprávy se vám to může zdát neuvěřitelné, ale podle celé řady statistik se z dlouhodobého hlediska celosvětově snižuje počet násilných trestných činů, poprav, na ústupu jsou jevy jako otrokářství, ale třeba i domácí násilí (jak vůči partnerům, tak dětem). Apoštolem optimistů se stal v posledních letech psycholog Steven Pinker, autor vlivné knihy „Better Angels of Our Nature“ (dalo by se přeložit jako „Andělské stránky naší povahy“). Pinker není jediný, kdo vidí budoucnost „optimisticky“, nikdo jiný ovšem neměl to štěstí, že o něm „tweetl“ Bill Gates. Harvardský psycholog se tak stal hvězdou, byť známou poměrně malému publiku. Další hvězda nesouhlasí I proto se Pinker stal vděčným terčem útoků pro zastánce opačného názoru, kteří zjednodušeně řečeno nepovažují klidný průběh druhé poloviny 20. století za příznak nějakého trendu. Příkladem „pesimisty“ může být autor knihy „Černá labuť“ Nassim Taleb, který kritizoval Pinkerovy představy o poklesu násilí z pohledu statistického a spolu s italským statistikem Pasqualem Cirillem napsal a vydal v roce 2016 práci, v níž své výtky vysvětluje. Pokud o Talebovi něco víte, asi vás nepřekvapí jeho hlavní výtka: Pinter podle něj podceňuje výskyt a význam mimořádných událostí, tedy v tomto případě extrémně násilných válek. Už v 19. století si matematici všimli, že války patří mezi ty události, ve kterých právě statistické „výjimky“ jsou vlastně nejdůležitější. Opravdu velkých válek je málo, ale byť jsou vzácné, jejich následky jsou tak hrozné, že „malé války“ proti nim jsou až téměř zanedbatelné. Fakt, že od druhé světové války nedošlo k žádnému konfliktu rozměrů srovnatelných se světovými válkami, podle Taleba a Cirilla tedy vůbec nic neznamená (pro informaci, největší byly korejská, vietnamská a irácko-íránská válka). Podle jejich modelu se naopak míra násilí v dějinách podceňuje, a tak je docela dobře možné očekávat v příštím půlstoletí zvýšený nárůst výskytu extrémních událostí, tedy velkých válek, a s tím související nárůst počtu obětí. Aby bylo zcela jasno, autoři se nepokoušejí vytvořit „civilizační model“ a na jeho základě zjistit, jaká bude budoucnost. Vytvářejí jen systém rovnic, ze kterého budou „vypadávat“ podobné výsledky (co se týče válek) jako z historie lidstva. Statistici tedy nespekulují, zda a co se ve světě ve skutečnosti mění, jen se snaží napodobit výsledek. Ale Cirillo a Taleb své oponenty zcela nepřesvědčili také proto, že tak úplně přesně neřekli, co kritizují a co chtějí vyvrátit. Pokud se jim opravdu nelíbila Pinkerova představa, že od konce druhé světové války žijeme v „jiné“ době, ve které předchozí pravidla neplatí, je překvapivé, že se tomuto období nijak podrobněji nevěnovali. Cirillo a Taleb uvádějí, že nepozorují pokles násilností za posledních 500 let, ale to „optimisté“ klidně podepíšou. Ale co období od roku 1945, není přece jen jiné? Dejte tomu ješt ě čas Na tuto otázku se nakonec místo dvou zmíněných pokusil odpovědět informatik a matematik Aaron Clauset z University of Colorado v Boulderu. Jeho práce vyšla v časopise Science Advances. Clauset si vzal údaje o válkách od roku 1823 do současnosti a položil si jednoduchou otázku: vypadají údaje za posledních 70 let stejně jako za předchozí roky? Může je popsat stejný matematický model, nebo to vypadá, že za posledních 70 let se něco v systému změnilo a „padají“ z něj jiné výsledky (tj. produkuje méně válek, menší války atp.)? Odpověď je, že zatím bohužel nelze vyloučit, že se nic zvláštního nezměnilo. Statistika nedokáže vyloučit možnost, že jsme se nijak nezměnili a války se vyskytují a budou vyskytovat stejně pravidelně jako v posledních 200 letech – tedy včetně těch opravdu velkých s řádově desítkami či stovkami milionů obětí (a vyloučen samozřejmě není konflikt, který zcela vyhladí lidstvo; statisticky to není nic nemožného). My dnes žijeme pouze v období přechodného klidu. Aby se dnešní „dlouhý mír“ skutečně začal vymykat statistice, musel by pokračovat ještě zhruba dalších 100 až 150 let, naznačují Clausetovy výsledky. Jinak řečeno, jasnou odpověď nemáme. Od konce druhé světové války prostě uplynula příliš krátká doba. Některé údaje naznačují, že k nějaké změně dojít mohlo: je například poměrně překvapivé, že se za poslední desetiletí počet mezistátních konfliktů vlastně nezvýšil, když se téměř zdvojnásobil počet států na Zemi (a také několikanásobně zvýšil počet obyvatel). A i když se počet válek nesnížil, bývají kratší a mívají spíše méně obětí. Bohužel ovšem platí, že v případě válek jsou důležité extrémy, a jedna velká válka tak může zatím poměrně dobrý „průběžný výsledek“ snadno otočit k výrazně horšímu /jj/
