Výzkumy v poslední době velmi zajímavě komplikují náš pohled na původ, vznik a vývoj jednotlivých druhů lidského rodu, tedy druhů rodu Homo. Naposledy k tomu přispěla analýza kostí ze španělské jeskyně Sima de los Huesos, v českém překladu Jáma kostí. Jde o slavné místo, ze kterého pochází velká část fosilních nálezů takzvaného člověka heidelbergského (Homo heidelbergensis). Pozůstatky tohoto (patrně) přímého předka člověka byly sice objeveny na začátku 20. století v Německu, ale většina známého materiálu pochází z pozůstatků necelých 30 osob, které se podařilo najít právě ve španělské Jámě kostí. Vědci odhadují, že heidelbergský člověk už měl hodně blízko k druhu Homo sapiens, například i svým chováním. Zdá se, že už měl symbolické myšlení a například rituálně pohřbíval své mrtvé, možná jako první druh rodu Homo vůbec. Přitom z anatomického hlediska tamější pozůstatky člověka heidelbergského nevypadají na pohled až tak pokročile: především obsahují celkem jasně znaky přisuzované spíše neandrtálcům. Možná ale jen proto, že naše chápání lidských druhů je trochu úzkoprsé, naznačila práce, kterou na španělských kostech provedl tým slavného specialisty na velmi starou DNA Svante Pääba. V časopise Nature publikoval práci, ve které předkládá výsledky čtení zatím vůbec nejstarší lidské DNA vůbec z odhadem 400 000 let staré kosti heidelbergského člověka. Údaje získali vědci z rozemletých zhruba 2 g stehenní kosti, z níž separovali DNA, a tu pak porovnali se stejným typem DNA 54 moderních lidí rozmanitého původu, 7 neandrtálců, 2 denisovanů, 22 bonobů a 24 šimpanzů. Badatelé z údajů ale vyčetli, že dotyčný zástupce lidského rodu z dávného Španělska byl sice blízký linii neandrtálců, jak se čekalo, ale ještě bližší je denisovanům. To je nejen laikům poměrně málo známá skupina příbuzných člověka, které známe z Denisovy jeskyně na Altaji. Jejich DNA jsme dokázali poznat z kostí mladé díky, která žila před „pouhými“ 41 000 lety, tedy dávno po smrti obyvatel Jámy kostí. Co to znamená? Zatím není zcela jasné, ale zdá se čím dál pravděpodobnější, že jednotlivé lidské druhy si byly skutečně velmi blízko. Jejich DNA se evidentně proplétala způsobem, který naznačuje, že život v pravěku byl jedna velká mezidruhová mesaliance. S rozdělením do jasně oddělených šuplíků, které se dobře zařazují a popisují, se zdá být ve světle nových výzkumů DNA ámen. Na druhou stranu zatím nejde o jasný důkaz. Nová studie nejstarší lidské DNA popisuje jen takzvanou mitochondriální DNA obyvatel španělské jeskyně. Jak název napovídá, to je DNA našich mitochondrií, tedy buněčných organel zajišťující výrobu energie, které v buňkách představují jakýsi stát ve státě. Dědí si svou vlastní DNA (jen po mateřské linii), ale ta neovlivňuje, co se děje v jádře buňky a není tedy rozhodující pro vlastnosti celého organismu. Mitochondriální DNA se může dosti lišit od DNA v jádře buněk, podle jejíhož programu buňka funguje, i když samozřejmě není tak odlišná, aby nám neprozradila, k jakému druhu třeba dotyčný patřil. Pro archeology má mitochondriální DNA hlavně to kouzlo, že jí je v buňce mnohem více než jaderné DNA, a tak se lépe zachovává. Pääbo se ale nyní údajně zaměřil i na těžší úkol separace DNA z jádra španělských nálezů, tak můžeme jen doufat, že se jim dílo podaří a do stále zmatenějšího příběhu našich předků vnese trochu světla.
