Tragická a stále tajemstvím obestřená ztráta malajsijského letounu MH370 ukázala i na jednu často přehlíženou skutečnost, že velká část naší planety je v současnosti zcela nezmapovaná. Dokonce do té míry, že kdyby se letoun ztratil na od naší planety 200 milionů kilometrů vzdáleném Marsu (nejblíže asi 50 milionů kilometrů), měly by pátrací týmy k dispozici lepší mapy než v jižní části Indického oceánu. Na drtivou část mořského dna z oběžné dráhy nedohlédneme, a tak ji známe v menších detailech než povrch rudé planety. Například v dané oblasti oceánu měření kontur dna pomocí sonarů probíhalo v 60. letech 20. století. To bylo ještě před nástupem systému GPS a poloha lodí na oceánu se určovala podstatně hůře než dnes. I výsledky samotného měření se zaznamenávaly ještě na papír. (Situace kolem ztraceného malajsijského letadla je tedy v poměrně ostrém protikladu k 5 let starému případu letu 447 Air France, který se ztratil v oblasti plně zmapované moderními metodami.) Nedostatek dobrých map mořského dna se rozhodli v posledních týdnech alespoň trochu napravit dva vědci z amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (s anglickou zkratkou NOAA). Mapu oblasti o velikosti 1400 × 2000 km vědci vydali v časopise EoS americké geofyzikální společnosti. Autoři práce, Walter Smith a Karen Marksová, měli k dispozici data ze sonarů lodí hledajících MH370 a navíc měli přístup k údajům satelitů, které měří drobné změny ve výšce mořské hladiny. To se může zdát irelevantní, ale výška mořské hladiny je ovlivněna tvarem dna a umožňuje tedy určit jeho profil. Podmořské hory totiž vytvářejí drobné gravitační anomálie, takže se nad nimi drží více vody, která vytvoří drobnou „vypouklinu“ na hladině. Přesnost těchto měření není nijak závratná. Sami vědci uvádějí, že chyba jejich hloubkových údajů by mohla být až 250 metrů. I tak jsou jejich údaje lepší než to, s čím museli záchranáři pracovat na začátku pátrání. Přitom profil mořského dna je důležitý pro určení směru mořských proudů, které zase mohou zásadně ovlivnit, kde se najdou trosky. Poznání podmořské topografie se bude měnit zřejmě jen pomalu. Nejlepším prostředkem pro mapování mořského dna v hloubkách pod 500 metrů pořád zůstávají lodě se sonary. Zmapování dnes neznámých ploch mořského dna by si vyžádalo podle odhadu Smithe a Marksové zhruba 200 let práce a vyžadovalo by tedy dlouhodobější nasazení většího počtu lodí s celkovou cenou ve stovkách milionů a možná i miliard dolarů.
