Evropští politici ve svých veřejných projevech mluví o fosilních palivech jen málo, a pokud už, tak nejčastěji jako o překonané technologii. To se ovšem může změnit. Trh s ropou se zdá být podle některých analytiků nepříjemně napjatý, a řada jeho účastníků podle dostupných informací počítá s možností prudkého vzestupu cen. To by nemile přispělo k růstu inflace na celém světě a přibrzdilo ekonomický vývoj posledních let. Pro spotřebitele v poslední době příjemná situace nastala nejen souhrou okolností, ale byla také výsledkem strategie některých producentských zemí. Především Saúdská Arábie v posledních letech nasadila politiku relativně nízkých cen, která měla jak zvýšit důvěru odběratelů, tak zamezit růst konkurence. Těžba z břidličných ložisek v USA, proti které byly nízké ceny namířeny především, sice stále roste, ale podle Saúdů pomaleji, než by tomu bylo v případě, že by se ceny držely výše. To je nejistý odhad, nízké ceny ovšem rozhodně omezily rozjezd dalších netradičních zdrojů ropy. Na začátku léta saúdský ministr energetiky Chálid al-Falíh mluvil veřejně o tom, že OPEC je v situaci, kdy může omezit těžbu, aby minimálně zabránil poklesu cen. Ale mimo jiné i na naléhání USA se OPEC v červnu dohodl na postupném zvýšení produkce o milion barelů denně, tedy zhruba na 33,3 mil. barelů za den. Skutečný nárůst za červenec byl sice jen 41 tisíc barelů, ale to neznamená, že by OPEC své plány zcela vzdal nebo je vůbec nemohl postupně naplnit. Navyšování produkce trvá, navíc situace na trhu se mění (nečekaně se navýšily americké zásoby ropy, některé oblasti jako střední Amerika hlásí poptávku nižší, než se čekalo). Přesto část analytiků a investorů (a pokud se jim to hodí, tak i producentských zemí) opakovaně upozorňuje na to, že rezervy OPECu nejsou tak veliké, jak by se mohlo zdát z jeho prohlášení. S výjimkou Venezuely, která se potýká s vleklou politickou a ekonomickou krizí, většina producentů jede v podstatě na plné obrátky. Pokud se problémy chronicky podinvestovaného venezuelského ropného průmyslu nevyřeší, což se dá těžko předpokládat, trh tak vážně zasáhnou americké sankce proti Íránu, které by mohly z dodávek „odsát“ podle největších pesimistů až 2 mil. barelů denně. V praxi to určitě bude méně, ale o kolik, to bude záležet na řadě okolností, dnes z části neznámých. Bude je někdo chtít? Klíčovou otázkou tedy bude vývoj poptávky. Komplikuje se ekonomický výhled některých rozvojových ekonomik, konkrétně především Turecka. V situaci, kdy je významná část domácího dluhu (míněno soukromého dluhu, tedy hlavně dluhů firemních) v dolarech, by politické a hospodářské půtky s USA snadno mohly vysát z ekonomiky finance nutné k jejímu běžnému chodu. Krize v Turecku pak může jen zrychlit odliv peněz z jiných rozvíjejících se ekonomik, vyvolat rozsáhlejší ekonomickou krizi a utlumit poptávku i po ropě. Všechno se navíc děje v situaci, kdy se mění struktura velké části ropného průmyslu, a to včetně podoby jeho financování. Zmíněnou novinkou je samozřejmě ekonomická těžba z břidličných nalezišť, kterou technologický pokrok posledních zhruba 30 let učinil rentabilní. Břidličné vrty sice dávají méně ropy a po výrazně kratší dobu, ovšem na druhou stranu nevyžadují tak veliké investice a peníze do nich vložené se vrátí výrazně rychleji, obvykle v horizontu několika mála let. Jde tedy o jednodušší investici, která podle některých pesimistů „vysává“ peníze z náročnějších a dlouhodobých konvenčních těžebních projektů. Zároveň ale „břidlice“ dokážou rychleji reagovat na zvýšení či snížení poptávky. Ovšem těžba z tohoto typu ložisek je dnes výhradně americkou specialitou. Těžařský průmysl jediné země i přes všechnu svou flexibilitu nedokáže rychle pokrýt náhlý výpadek tak velikého producenta, jako je Írán. Pokud se ovšem podaří odvrátit finanční krizi v Turecku a americké sankce v listopadu skutečně dostanou íránskou ropu z trhu, je docela dobře možné, že cenám u pump začneme znovu věnovat výrazně větší pozornost. Ale možná také ne. Jediné, co můžeme s klidem doporučit, je neinvestovat do komodit, pokud nemáte opravdu pevné nervy.
