Kam až lze spadnout

Němečtí podnikatelé hodnotili podmínky v zemích postkomunistického bloku. Dopadli jsme špatně. Dokonce i v kategorii zlatých řemeslných ručiček jsme propadli až na předposlední místo. O úrovni vzdělanosti se už hovoří dokonce mezi politiky a oslavné články o úspěších nadaných českých chlapců a slečen vystřídala nepříjemná fakta z úst ministra školství. Ministerstvo průmyslu a obchodu vydává pamflet Zpět na vrchol, který nás má dovést k hi-technologiím, a nový náměstek na školství, slovutný prof. Ivan Wilhelm, hovoří o nutné restrukturalizaci vysokých škol, z nichž některé by se měly stát více praktické a jiné zaměřené na vyšší doktorandské vzdělání. Jiný slovutný profesor, někdejší předseda AV Rudolf Zahradník, řekl TT před 13 lety, že česká vláda tím, jak opomíjí vzdělání a vědu „zadělává si na problémy, jejichž konce nelze ani dohlédnout.“ Nu, opravdu nelze. Na výstavě Power Gen, o níž píšeme v tomto čísle, bylo z vyspělé techniky k vidění hodně a dominovaly německé firmy. Když jsem se zmínil o této převaze na stánku se speciálními převodovkami, řekl mi usměvavý inženýr hledící na moji vizitku: „Češi. No, báli jsme se vás hodně, ale zbytečně.“ Pak dodal větu, která mne hodila ze světa myslících techniků a skvělých nápadů, do reality domova: „Ale máte svého Klause, a to jste si přáli, ne?“ I když příběh o tom, jak V. Klaus poučoval německou vládu jak se má dělat privatizace je všeobecně znám, narážel tento inženýr spíše na jiný kolorit našeho prezidenta - jeho odpor ke všemu, co je čisté, tedy i emisním technologiím. Zatím co se všechny světové velké firmy snaží společně s vládami a dokonce už i s Čínou reagovat na vzrůstající obsah CO2 v ovzduší, postoj Klause je zásadní. Navzdory skutečnosti, že jsme zemí s největší produkcí emisí na obyvatele. A je tu tedy jen krok k tomu, aby naši sousedé uznali, že na jádro máme jaksi právo, neb všechna ostatní řešení, „díky“ dluhu téměř 1,5 bilionu Kč (nepředstavitelné číslo, na němž je nejméně představitelné, kam se ty peníze poděly), jsou pro naši zbídačenou zemi po 22 letech budování kapitalismu, drahá. A přiznejme si, část českého průmyslu čeká na zahájení dostavby Temelína jako na spásu. Můžeme tedy v takovém ovzduší a tlaku zadlužené ekonomiky vůbec uvažovat rozumně? A lze vůbec najít v zemi, která promíjí vzdělání, nebo je poskytuje za úplatu, nějaké odborníky, kteří by svojí prací ten dluh zaplatili? To je skutečně otázka, jež nemá odpověď. Jan Baltus