V předchozím dílu seriálu Jedna velikost nesedí všem, jež mj. upozorňuje na společenský zvyk shromažďování dat relevantních pro muže, nikoliv pro ženy, jsme se v rámci genderově slepé medicíny zabývali tématem zastoupení žen v lékařských výzkumech. Společně jsme odhalili, že 22% zastoupení žen v první fázi klinického testování má nedozírné následky na jejich zdraví. V tomto díle se proto zaměříme na další etapu léčebného procesu – na chvíli, kdy už ženy léky potřebují a vyhledají lékařskou pomoc. Ta je v jejich případě bohužel doprovázena fenoménem „gender pain gap“, neboli častým odbytím a špatným diagnostikováním v důsledku nepochopení ženského těla a bolesti. O rozdílech v lékařském zacházení s ženami a muži víme dlouho. Již v roce 2001 studie Diane Hoffmannové a Anity Tarzianové odhalila, že ženské zdravotní problémy jsou lékaři/lékařkami vnímány mnohem méně vážně než ty mužské. V důsledku jsou ženám na bolest mnohem častěji předepisována sedativa (celkově tlumicí přípravky), zatímco mužům analgetika (bolest tlumící přípravky). Tento závěr potvrzuje i studie Karen L. Calderonové, která navíc zjistila, že ženám jsou silné léky předepisovány po nižších dávkách než mužům. Důvodem je zdravotnická praxe, že analgetika by měla být podávána konzervativnějším způsobem pacientům a pacientkám, kteří svou bolest dávají otevřeně najevo, a liberálnějším způsobem u těch, kteří bolest snášejí více stoicky. Ženám tak můžou být potřebné léky odepřeny jen proto, že jsou své pocity zvyklé vyjadřovat více než muži. Zdlouhavé určení diagnózy To jistě dále hraje roli v tom, že určení diagnózy je u mnoha žen otázkou několika let. Od prvních symptomů endometriózy po její diagnostiku uběhne v průměru devět let, během kterých ženy navštíví tři až pět lékařů/lékařek. Podobně tomu je i u autoimunitních onemocnění, kterými ze 75 % trpí právě ženy. Jejich odhalení trvá skoro pět let, v jejichž průběhu ženy vystřídají pět medicínských odborníků. V tomto ohledu jsou ohroženy obzvláště ženy tmavé pleti, jelikož takovými chorobami (zejména lupusem) trpí mnohem častěji. Špatná či zdlouhavá diagnostika se ale neomezuje jen na nemoci a zdravotní problémy, jimiž trpí převážně či výhradně ženy, jako srdeční choroby či menstruační bolesti. Julia Buckleyová napsala knihu o své dlouholeté cestě za stanovením Ehlers-Danlova syndromu, Jody Bergerová zase ve své knize vzpomíná na rozdílné diagnózy, kterých se jí dostalo od různých lékařů a lékařek, jež se svými problémy vyhledala. Obdobné příběhy si můžete přečíst v knize Gabrielle Jacksonové, Mayi Dusenberyové a mnoha dalších. Přesvědčit ošetřující o své bolesti je u žen zkrátka tak složité, že pro to dokonce existuje termín „mezera důvěry“. Ten označuje tendenci poskytovatelů a poskytovatelek zdravotní péče nevěřit ženám, když popisují své příznaky. V důsledku se u žen vyvíjí tendence vlastním instinktům o svém zdraví nedůvěřovat či své symptomy zpochybňovat ze strachu, že budou před lékařem/ lékařkou vypadat hloupě. Oprávněnost těchto obav potvrzuje skutečnost, že ženy čelí mnohem vyšší pravděpodobnosti, že na svou fyzickou bolest dostanou psychologickou diagnózu. Podceňování příznaků a bolesti žen přitom vede k opožděným diagnózám a léčbě za cenu podstatného zvýšení rizika komplikací a úmrtí. To mj. dokládá skutečnost, že u žen starších 50 let je méně pravděpodobné, že budou přijaty na jednotku intenzivní péče než muži ve stejném stavu. Negativně proslulé jsou také statistiky chybných diagnóz a zvýšených rizik u žen mladších 55 let trpících srdečním záchvatem. V lékařství v této souvislosti existuje termín „Yentlův syndrom“, který popisuje, co se stane, když se u žen projevují příznaky lišící se od těch mužských – nesprávná diagnostika, špatné zacházení nebo přesvědčování, že bolest je pouze v jejich hlavě. Lékařské skandály, které se poslední roky objevují v titulcích západního tisku, ukazují, jak malá pozornost je věnována kvalitě péče a výzkumu zdraví žen. Lékaři a lékařky musí být vedeni k překonání vlastních předpojatostí při diagnostice a léčbě, které v současné chvíli zásadně ovlivňují zdraví žen a zejména žen tmavé pleti. Potřebujeme však také mnohem více znalostí o tom, které příznaky by se měly brát vážně a co by mohly znamenat, i jak si stěžovat na léčbu a odmítavé postoje zdravotnického personálu. Kristýna Veitová, MA. et MA. www.genderaveda.cz
