Je jaderný odpad skutečně neřešitelný problém?

Praktický celý svět se vrací k jaderným elektrárnám (JE). Protesty zelených aktivistů slábnou a hrozba globálního oteplení začíná převládat nad strachem z možné havárie jaderného reaktoru. Podle průzkumu Eurobarometru v roce 2008 se mezi obyvatelstvem zvýšila podpora jaderné energie na 44 % oproti 37 % v roce 2005. Rozhodnutí vrátit se k jaderné energii bylo přijato v roce 2008 v Británii, Švédové se připojili v únoru 2009. Francie oznámila dohodu s Itálií o postavení první JE na Apeninském poloostrově. Podle Světové jaderné asociace WNA bude do roku 2050 postaveno na světě 237 nových jaderných reaktorů. Vyvíjí se IV. generace reaktorů s menším rizikem lavinové reakce a vyšší efektivností štěpného procesu, ale problémem nadále zůstává ukládání jaderného odpadu z provozu těchto reaktorů. Představuje 80 % celkového objemu radioaktivního odpadu. Zbývajících 20 % pochází z medicínských aplikací, agrotechnických procesů (sterilizace) a vědeckého výzkumu. Za radioaktivní odpad se podle IAEA (International Atomic Energy Agency) považují látky, u kterých se nepředpokládá další využití a které vykazují hodnoty radioaktivního záření ve větších koncentracích než příslušné úřady označí za povolené. Evropská unie vydala nařízení definující standardy ochrany proti záření, avšak zacházení s jaderným odpadem zůstává na národní úrovni. Podle konvence přijaté v roce 1997 se musí o vyprodukovaný jaderný odpad postarat každá země sama. K tomu Jean-Paul Minon, generální ředitel belgické organizace ONDRAF, dodává, že je to obdoba zacházení s komunálním odpadem. Vlastník rozhoduje, jak s ním naložit. Belgické nemocnice například kobaltové zdroje používané pro léčbu ozařováním vyřazují po dosažení poloviny hodnoty záření, protože se prodlužuje doba ozařování pacienta. Ale poskytují je zdarma chudým zemím, kde mohou ještě úspěšně sloužit. Obdarovaný hradí jen náklady transportu. Od roku 1950 se jaderný odpad vhazoval v betonových sudech do Atlantského oceánu. Odhaduje se, že tato časovaná bomba pro podmořský život má hmotnost větší než 100 000 tun radioaktivního materiálu. K zákazu došlo až v roce 1982. Pro hodnocení nebezpečnosti jsou důležité dva parametry. Poločas doby rozpadu a stupeň radioaktivity. Podle těchto parametrů je ve většině států Evropské unie radioaktivní odpad členěn na třídy A, B a C. Podle třídy se určuje typ kontejneru a povolená doba expozice v životním prostředí. Třída A může být trvale uložena na povrchu země. V Belgii, kde se 55 % elektřiny vyrábí v JE, vznikne za 40 roků životnosti reaktorů 72 000 m3 odpadu ve třídě A. Je ukládán v ocelových sudech ve skladě Belgoprocess na povrchu země v regionu Dessel. Belgie má větší hustotu osídlení než naše republika, ale betonové zdi o síle 25 cm a 80 cm odstíní obsah skladu dostatečně aby emise neohrožovaly okolní obyvatelstvo. Za 300 roků klesne radioaktivita obsahu skladu na úroveň obvyklou v přírodě. Avšak u odpadů ve třídách B a C překračuje doba skladování stovky a tisíce roků, což přesahuje možnost řízení skladu v lidském měřítku. Proto se pracuje na uskladnění v hlubinách Země. Nejde o prosté pohřbívání. Třída C se musí chladit aspoň 60 roků na povrchu než se může ukládat pod zem. V současné době v Evropě pracuje již 10 z celkových 14 laboratoří zkoumajících podmínky spolehlivého ukládání jaderného odpadu pod zemí. První z nich, HADES, byla zřízena v roce 1980 v Mol v Belgii. Je umístěna v hloubce 225 m pod zemí ve vrstvě jílů Boom, které jsou považovány za vhodné pro skladování vysoce aktivních odpadů. V roce 2010 bude v Mol zahájen experiment PRACLAY s dobou trvání 10 roků. Vedoucí projektu Xianling Li vysvětluje, že účelem je ověřit jaké změny nastávají dlouhodobým působením tepla na okolní prostředí, stabilitu jámy a kontejnerů a izolační schopnosti jílů Boom. Zatím laboratorní testy a počítačové simulace naznačují, že jíly Boom jsou vynikajícím kandidátem pro dlouhodobé skladování radioaktivních látek. Experiment má prověřit tento předpoklad. Výsledky bude možno přímo aplikovat ve Francii a Švýcarsku, kde jsou v podzemí obdobné geologické formace. Budou však užitečné i pro země, které chtějí ukládat jaderné odpady v krystalických horninách nebo v solných dolech. Pro tekuté radioaktivní odpady se v projektu CORALUS zkoumá možnost zesklovatění. Výsledky jsou zatím povzbudivé. Další zkušební vzorky uložené za různých podmínek budou vyzvednuty letos a v roce 2014. Předpokládá se, že rovněž potvrdí efektivnost zesklovatění. Nicméně o metodě trvalého ukládání odpadů ve třídě B a C zatím není v Belgii definitivně rozhodnuto. Jasné je, že odpady třídy A budou trvale ukládány na povrchu země počínaje rokem 2016. Bude-li prokázána spolehlivost hloubkového ukládání, konečné rozhodnutí bude nejen politické, ale také sociální. To bude vyžadovat projednání s veřejností. Objevují se totiž nápady odhazovat jaderný odpad do vesmíru. Ale současný stav spolehlivosti raketové techniky ještě nedosáhl úrovně, aby takové úvahy bylo možno brát vážně. Stranu připravil: /šu/