Všechno na světě je pomíjivé. Nemusí nás proto zarazit, že skleněný dům Mondrian, v němž se odehrával skutečný japonský čajový obřad, naplánovali tvůrci jen jako dočasný. Začalo to už v roce 2014, kdy světově známý japonský umělec a fotograf Hiroši Sugimoto připravil pro Benátské bienále architektury projekt, vnášející Japonsko na malý ostrov v Benátkách. Nejen účastníci a návštěvníci bienále, ale i ostatní Evropané se tam mohli zblízka seznámit s japonským čajovým obřadem, protože v červnu 2015 byl tento „exponát“ na čas předán veřejnosti. Za projektem stojí Le Stanze del Vetro. Sklo pro vodní hladinu Skleněný dům, který Sugimoto navrhl jako vůbec první architektonickou práci pro Benátky, byl umístěn na ostrově San Giorgio Maggiore. Stavebními prvky jsou kromě ústředního čirého skla dřevo, kámen, oblázky, skleněná mozaika. Projekt lze rozdělit na dvě hlavní části: otevřená krajina v ohraničeném nádvoří a uzavřená skleněná krychle. Většinu volné plochy pokrývá voda, jezírko či spíš bazén je dlouhý přes 12 metrů (40 stop) a je celé pokryté skleněnou mozaikou Bisazza. Dům je podle autora inspirován premoderní abstrakcí, je to zdokonalený Sen no Rikjú, mistr čajového obřadu, jehož postupy a rituály se dodnes dodržují. Usazení v prostoru vytváří skvělou vazbu mezi interiérem a exteriérem, mezi přirozeností přírody a rafinovaností, mezi lehkostí a těžkostí, vodou a půdou. Na vnější plot je použito dřevo z Japonska, pod vodou je benátská mozaika, vše tu osciluje mezi japonskou tradicí a moderní technologií. Skleněná čajovna Mondrian je inovativním projektem. Výstavním objektem se tu stal vlastní pavilon, který jindy slouží jen coby skořápka pro vystavované, umělec si tady svobodně navrhl téma a projekt, a mohl otevřeně experimentovat s tvarem, stavební technikou i při výběru a použití materiálů. A proč se vlastně čajovna jmenuje Mondrian? Všechno má mít smysl „Rozhodl jsem se pro ten název,“ říká Sugimoto, „protože transliterace jména Modrian je ideální. Dostaneme tři znaky, které znamenají něco jako skromný dům, ve kterém můžete slyšet zpívat ptáky. Rád si představuju, že Modrian by slyšel z minulosti skrze zpěv ptáků hlas mistra Sen no Rikjú a že by pak navrhl nějaký takový dům.“ Vysvětluje dál, že cítí subtilní analogii mezi starobylým čajovým obřadem a uměním benátského sklářství, protože v obou případech je nezbytná kombinace obratných odborných znalostí, vysoce individuálních znalostí, vědomostí a dovedností předávaných z generace na generaci. „Čajový obřad vlastně zahrnuje individuální umění Západu,“ uvažuje Sugimoto: „Kromě malování – výzdoba a tance – pohyby, je tu i sochařství – tvarování porcelánových čajových misek, architektura – pavilon a také hudba, kterou zvučí vařící se voda. I proto je nutné mít básnický název…“ Ča no ju Kolem vody – ale i přes ní – vede cesta, jsou tu i skromné lavičky, ze kterých mohou diváci (vejde se jich až 30) pozorovat, jak uvnitř probíhá japonský kulturní rituál. Ča no ju přivedl k dokonalosti v 16. století již zmiňovaný Sen no Rikjú, který buddhismus a čajový obřad dlouho studoval. Příprava šálku čaje je povýšena na umění, obřad je určený pro dva a hostitel osobně pečlivě před začátkem nachystá vše do nejmenšího detailu – místo, květiny i kapku rosy na ně, ohniště, vybere nádoby, a krásnými, velmi přesnými a ladnými rituálními pohyby připraví čaj, nalévá a podává. Cílem je dokonalost, harmonie, mír, vzájemná úcta, naprosté očištění a oproštění od zanedbatelného světa… I benátská skleněná čajovna nabízela místo pro dva, ale třetím zúčastněným byl nutně Japonec znalý všech tajů čajového obřadu, který působil přirozeně jako hostitel. Vladimíra Storchová