Jan Horejc: Vazby mezi univerzitou a prací musíme urychleně 60 let technického vysokého školství

V roce 1949 se v Plzni etablovala pobočka ČVUT v Praze. O rok později již byla v západočeské metropoli založena samostatná Vysoká škola strojní a elektrotechnická. Toto výročí bylo podnětem pro rozhovor s doc. Ing. Janem Horejcem, Ph.D., prorektorem Západočeské univerzity pro vnější vztahy. n Pane prorektore, jak vidíte období, jež od roku 1949 uplynulo, coby čerstvý sedmapadesátník? Mrzí mne pane redaktore, že začínáte zrovna mým věkem, ale budiž. Celou tu éru bych si dovolil z mého hlediska rozdělit do čtyř částí: tou první je vznik a rozvoj techniky v Plzni, druhou pak období vlastního studia na VŠSE Plzeň, tou třetí je spolupráce s VŠSE Plzeň, kterou jsem prožil jako zaměstnanec podniku ŠKODA Plzeň, a konečně tou poslední je období vzniku a rozvoje ZČU, která se stala nástupnickou organizací VŠSE. První uvedenou etapu znám pochopitelně z knih a dokumentů, ale její smysl a jednotlivé kroky jsou jednoznačné: vzhledem k tomu, že poválečné plány připravily obnovu průmyslové základny České republiky a Plzeň vykazovala po Praze druhý největší objem strojírenské výroby, bylo rozhodnuto posílit v Plzni i přípravu vysokoškolsky vzdělaných techniků a v roce 1949 (17. října) tu začala působit pobočka strojní fakulty ČVUT v Praze, přičemž jejími prvními pedagogy byli vedle akademických pracovníků ČVUT i významní odborníci tehdy národního podniku ŠKODA, který byl jedním z hlavních iniciátorů vzniku techniky v našem městě. V roce 1953 (1. října) se pobočka ČVUT změnila v samostatnou Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, i když ke vzniku prvních dvou samostatných fakult: strojní a elektrotechnické, došlo až v roce 1960. Léta začínající normalizace, bohužel, ovlivnila složení akademického sboru, naštěstí však nikoliv další směrování této školy. V té době jsem se stal studentem VŠSE. n Vy jste od mládí inklinoval k technickým disciplínám? Musím se přiznat, že ne, po studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole v Klatovech jsem chtěl jít původně studovat přírodní vědy, kam jsem se však pro velký počet zájemců nedostal. Při hledání druhého řešení zvítězila jak realita (již tehdy bylo snazší se na techniku dostat než ji vystudovat), tak i dobrá pověst této školy, kterou jsem registroval ve svém okolí. Studia jsem se však trochu obával, neboť jsem nebyl vyhraněný technik a zároveň uvedená střední škola měla své nejlepší kantory zejména v jazykových předmětech a také jsem si byl vědom tehdejší a vlastně i dnešní statistiky, která dávala každému studentu padesátiprocentní šanci na absolvování. Vědomí těchto věcí, ale zejména kvalitní pedagogové pak způsobili, že jsem se nejen uchytil, ale že se začaly zlepšovat i moje studijní výsledky, a zejména, že jsem začal objevovat – jak tomu dnes říkám - „kouzelný svět techniky. n Na které své tehdejší učitele byste vzpomněl? Mám trochu strach uvádět konkrétní jména, vždyť větší část tehdejšího pedagogického sboru by si to zasloužila, protože nám dala na tehdejší dobu velmi kvalitní základy, což jsem později ocenil jak jako pracovník ŠKODY Plzeň, tak i jako jejich pozdější následovník. Je jen škoda, že jejich jména se častěji nepřipomínají, protože by si to nesporně tito pedagogové zasloužili. Většina z nich byla nejen špičkovými odborníky, ale i lidsky zralými osobnostmi, které nám dokázaly poradit i v našich osobních problémech. Musím říci, že když jsem později nastoupil na plný úvazek na ZČU, často jsem si kladl otázku, jak by daný problém řešili oni a zejména se (dnes už jako akademický funkcionář) opakovaně ptám: máme ve svých sborech také takové osobnosti, které nejen že předají potřebné informace, ale dokážou i strhnout a získat zájemce o daný obor? n Zkuste přeci jen jmenovat některé z nich! Jak už jsem řekl, je to trochu nefér, protože větší část tehdejších pedagogů by si to zasloužila a současně je to vždy subjektivní. Ale prosím: mezi největší osobnosti v době mého studia (a já jsem studoval na strojní fakultě) patřili zejména profesoři Přemysl Breník, Jan Bukovský, Miroslav Čapek, Stanislav Kopelent, František Plánička, Miroslav Šejvl. A protože jsem absolvoval v oboru technologie obrábění, tak musím připomenout i našeho tehdejšího patrona a tehdy děkana strojní fakulty doc. Alexandra Červeného. Škola nám v každém případě dala tak kvalitní základy, že je neubrousily žádné pozdější moderní přístupy či trendy. n Pak jste se stal na 16 let škodovákem a jak jste tehdy vnímal spolupráci se školou? Velmi intenzivně. Jednak jsem zůstal externím spolupracovníkem a prakticky v každém akademickém roce jsem se podílel na výuce, jednak VŠSE byla vnímána jako prioritní partner a existovaly poměrně těsné vazby s praxí jak při výuce, tak i při řešení výzkumně vývojových úkolů. Rovněž běžnou praxí pro pedagogy ZČU byly jejich stáže v podniku ŠKODA, které se pak pozitivně promítly do kvality jejich připravenosti. Pozdější rozvolnění těchto forem spolupráce (ať už proběhlo před listopadem 1989 nebo i po něm) se v každém případě promítlo negativně jak v podmínkách vysoké školy, tak i v podmínkách praxe. Dnes musíme proto tyto vazby mezi praxí a univerzitou urychleně obnovit. Vysoká škola nesmí na straně jedné jen mechanicky reagovat na potřeby praxe, na straně druhé praxe neustále zůstává prubířským kamenem všech našich výstupů!“ n Ale to už jsme ve čtvrté části vašeho pohledu na 60 let technického školství v Plzni – jsme u pohledu zevnitř. Ano, od roku 1992 si už nemohu příliš stěžovat na kvalitu výstupů Západočeské univerzity v Plzni (vznikla v roce 1991 jako nástupnická organizace VSSE), když mám šanci ji ovlivňovat zevnitř. To platí zejména o posledních deseti letech, kdy jsem působil v různých akademických funkcích. n Jak byste tedy charakterizoval tuto etapu? Šlo o období dynamického rozvoje, což platí zejména pro rozsah a druhy aktivit, rozvoj oborů a využití jejich nástrojů, z části to platí i pro počty studentů. Nový areál na Borských polích vytvořil příznivé podmínky, a nedaleká přítomnost spolupracujících podniků (zejména těch se zahraniční účastí) přinesla nové možnosti a nároky na činnost technických fakult. Zároveň stoupla i poptávka po počtech i kvalitě absolventů technických fakult a přibyly nové požadavky na jejich vybavení. A to vše v době, kdy zájem o studium na technických fakultách neroste a kdy kvalita i kvantita znalostí přicházejících absolventů středních škol výrazně kolísá. Současně s tím rostou požadavky i nároky na skloubení všech tří základních rolí jednotlivých fakult, to je role vzdělávací a výchovné, role výzkumněvývojové a role aplikační, což není vždy jednoduché a promítá se to významně i do ekonomiky jednotlivých fakult. n Jak tedy vidíte budoucnost technického vysokého školství v Plzni? Vidím ji jako velmi nadějnou, ale zároveň velmi náročnou. Současná doba je zlomová: na jedné straně bude (zejména díky demografickému vývoji) ubývat počet zájemců o studium na vysokých školách a technické a přírodovědné fakulty to postihuje nejdříve, na straně druhé je neustále neuspokojená poptávka jak po absolventech, tak i po dalších výkonech technických fakult. A zároveň je zde i neopakovatelná možnost získání prostředků z evropských fondů, které mohou výrazně přispět k rozvoji činnosti těchto fakult. A současně jsou zde očekávané změny, vyplývající z připravovaných novel vysokoškolského zákona a zákona o podpoře výzkumu a vývoje. Kumulace těchto záležitostí může být až „zničující“, ale já ji vnímám spíše jako příležitost pro budoucnost. Oceňuji, že kompetentní orgány si uvědomují potřebu a význam výkonů v této oblasti a začíná se posouvat podpora z roviny deklaratorní do roviny skutečné. Teď už záleží jen na pracovnících těchto fakult, jak s touto příležitostí naloží. Je to výzva, před kterou dosud tyto fakulty nestály, ale na straně druhé příležitost, jež se nebude opakovat. n A zvládnou ji tyto fakulty? Vím, že se na ni poctivě a dlouhodobě připravují, vím, že mají dobrý potenciál, věřím, že mají i dost sil a potřebných znalostí, doufám, že budou mít i trochu štěstí, ale rozhodujícím faktorem bude vlastní vnitřní motivace, jejíž síla bude rozhodující. Jsem přesvědčen, že plzeňské fakulty (stejně jako ostatní technické fakulty v ČR) v této zkoušce obstojí a Česká republika zůstane i nadále zemí, která si s technickými problémy dokáže poradit. /sed/