Kouzlo, které jsem se naučil od rodičů jako malé dítě, bylo bouchání lahví kečupu do otevřené dlaně, aby poslední zbytky vytekly za víčko a odtud na můj talíř. Poprvé to fungovalo jako kouzlo, později se změnilo jen na zábavu, ale užitečné bylo pořád. Mé děti už ho zřejmě potřebovat nikdy nebudou. Nejde jen o to, že kečup se prodává hlavně v praktičtějším plastu, i skleněné lahve zřejmě čeká změna. Tým vědců ze slavného ústavu MIT letos představil úpravu vnitřního povrchu lahví, díky které z nich kečup teče hladce a v podstatě beze ztrát. Změna je na pohled neviditelná, jde o mikroskopickou vrstvičku nanesenou na sklo či plast. Obchodní název má být LiquiGlide a v podstatě jde o povrch, který je něco na pomezí tekutiny a pevné látky. Je sice neprostupný, ale přitom po něm věci kloužou jako po kapalině, řekl pro co.Exist.com Dave Smith, jeden z členů laboratoře Kripy Varanasiho, kde na nápad přišli. Což není úplně neobvyklé, trik napodobení tekutiny používají i jiné skupiny, které se zabývají „superkluzkými“ materiály. Což je poměrně široký obor, protože takové hmoty se nehodí jen pro kečup. Na MIT se k problému dostali například kvůli těžkému průmyslu. Pracovali na problematice úpravy leteckých trubek nebo třeba pro ropný průmysl. Z iniciativy těžařů se například věnovali ucpávání ropovodů „metanovým ledem materiálu“, tedy hydrátem metanu. V případě omáček šlo z technického hlediska o podobný problém. Důležité bylo najít sloučeninu, která by se dala aplikovat na obaly (nejspíše tepelně) a přitom byla složena jen z nejedovatých látek. Výsledek je prý naprosto zdravotně nezávadný, obsahuje pouze sloučeniny schválené americkým dozorem pro přidávání do potravin. Ale přesné složení zatím neznáme, protože skupina má podanou žádost o patent a podrobnosti tají. Pokud ale uspěje a přesvědčí první investory, kluzké materiály z Varanasiho laboratoře by mohly mít mnohem širší použití než jenom v lahvích kečupu. Autoři sami tvrdili, že chtěli pouze začít nějakou jednoduchou aplikací pro každodenní použití, která by se mohla rychle dostat na trh. Navíc může jít o zajímavou obchodní příležitost. Jen omáček se prý v celém světě prodá za 17 miliard dolarů (cca 310 miliard korun), tvrdí autorský tým, který si samozřejmě předem ověřoval možnosti komercializace. Kluzká vrstva samozřejmě nebude zadarmo a zákazníci by zřejmě byli nuceni si pár korun připlatit (autoři odhadovali tři až čtyři koruny na lahev kečupu). Ale výši příplatku by mohlo kompenzovat snížení ztrát potravin. A třeba u kečupů by se mohly přestat lisovat speciální plastové uzávěry, které jsou dražší než běžné zavírání. Zatím jde ale jen o hádání z křišťálové koule, bude záviset na řadě věcí, které z redakce nemůžeme odhadnout, třeba podrobností licenčních smluv či průběhu zavádění postupu do výroby.
