Údaje sondy New Horizons vykreslují hodně nečekaný obraz Pluta. Povrchu trpasličí planety je nečekaně vlastní rozmanitost a různorodost známých i zcela nečekaných geologických jevů. Když Pluto přišlo o svůj status planety, někteří nadšenci pro astronomii to vnímali jako velké příkoří pro málo známý a stále nepoznaný svět. Nyní snad ale v jejich očích astronomové svou vinu trochu napravili, právě Pluto je v tuto chvíli nepochybně hlavní hvězdou oboru. Letos v červenci kolem něj proletěla sonda New Horizons, která nám přinesla celou záplavu nových informací. Hlavní body z první fáze výzkumu – ten stále pokračuje, protože většina údajů se k nám ze sondy ještě nedostala – shrnuje vědecká práce ve vydání časopisu Science z 15. října (pro zájemce jsou mimochodem dostupná zdarma, což není u tohoto časopisu jinak úplně zvykem). Podle nich je Pluto velmi zajímavá „směska“. Reportér vědeckého časopisu Nature výsledky shrnul kuchařskou metaforou: Když chcete udělat Pluto, vezměte něco z Marsu, přidejte hrst Saturnova měsíce Iapeta a kapičku Neptunova měsíce Tritonu. Výsledky totiž potvrzují, že Pluto je sice dohromady ojedinělý útvar, ale také na něm lze najít celou řadu geologických rysů, které známe už z jiných těles naší soustavy. Třeba s měsícem Iapetus má Pluto společné, že na jeho povrchu existují jak velmi tmavé, tak velmi světlé oblasti (albedo Pluta se pohybuje od 0,1 do 0,7, což je rozmezí od starého asfaltu po čerstvě napadaný sníh). Stejně jako na Tritonu se tu najdou větrem formované ledovce (složení je ovšem hodně odlišné od pozemských). A stejně jako Mars má i velmi sezonní atmosféru, která se v zimě usazuje na povrchu a pak se znovu odpařuje. Samozřejmě, podobné jevy se dějí i na Zemi, ale na Plutu a na dalších zmiňovaných tělesech se odehrávají v jiných měřítkách a za jiných podmínek. Například led, který pokrývá širé a při pohledu z oběžné dráhy téměř nedotčené pláně na Plutu (tzv. pláň Sputnik) je zřejmě tvořen dusíkovými ledovci. Podle toho, co můžeme o jejich vlastnostech soudit, jde o ledovce velmi měkké. Patrně tak měkké, že by se daly snadno trhat či tvarovat rukama. A také jsou z geologického hlediska poměrně mladé, rozhodně mladší než 100 milionů let. Kd e leží „hadí šupiny“ V oblasti na východ od pláně Sputnik leží oblast vědci nazývaná „hadí šupiny“. Z povrchu se tu k obloze šikmo zvedají ostře řezané desky ze zmrzlého materiálu. Podle spekulací autorů mohly vzniknout třeba díky odlišným vlastnostem materiálů, které je tvoří (dusík, CO, metan) a které se odpařují (přesněji sublimují) za různých teplot. Možná je také mohl vytvarovat vítr, i když dnes má na to Pluto zřejmě příliš řídkou atmosféru. Ovšem trpasličí planeta se na své dráze dostává k Zemi i podstatně blíže a během nejparnějšího léta v minulosti možná mohla mít atmosféru zhruba stejně hustou jako Mars (asi 100 až 150krát řidší než je ta zemská – což mimochodem znamená, že v ní rozhodně není možná taková bouře, jaká udělala z hrdiny filmu Marťan trosečníka). V takovém podnebí by už vítr zřejmě mohl ledovce ze zmrzlého plynu vytvarovat do jejich současné podoby. Když jsme u atmosféry, i o té máme řadu nových informací. Podle údajů americké sondy se organické molekuly (třeba ethen či acetylen), které ji tvoří, dostávají až do výšek kolem 150 kilometrů. Ale je stále otevřenou otázkou, zda do ní putují z povrchu, nebo vznikají v těchto výškách třeba v důsledku vlivu kosmického a slunečního záření na atmosféru Pluta. Na okraji dusíkaté pláně Sputnik jsou také několik kilometrů vysoké hory, které patrně tvoří vodní led. Žádný jiný materiál na Plutu asi nemá takovou pevnost, aby z něj podobné útvary mohly vzniknout. A možná vůbec nejde o hory, ale vlastně o ledovce, které stojí na podkladu ze zmrzlého dusíku, odhadují vědci pracující na datech New Horizons citovaní časopisem Science. Právě kapalný dusík by mohl být jakousi „podzemní vodou“ trpasličí planety a vyplňovat i spáry mezi ledovci a podobně. Vědci doufají, že se časem (možná už v datech z New Horizons) podaří objevit stopy jejich existence v podobě výtrysků teplejšího dusíku zpod povrchu Pluta, třeba na pláni Sputnik. Půlnoč ní strana Trpasličí planeta má na povrchu i tmavé oblasti (tzv. oblast Cthulhu podle hororů H. P. Lovecrafta), které brázdí stále ještě viditelné krátery z doby před zhruba čtyřmi miliardami let, a kde jsou tedy geologické procesy mnohem pomalejší. Barva je dána zřejmě pokrytím nějakými uhlíkovými sloučeninami, které podle spektrografických měření mohou vznikat v atmosféře a pak padat na zem. Pokud jste sledovali zprávy z New Horizons, z uvedených informací asi nejste úplně překvapeni. Řadu informací obsažených v článku lze najít v tiskových zprávách a vyjádřeních představitelů projektu, je ale důležité, že nyní mají i odkazovatelný zdroj ve vědecké literatuře. To se vztahuje i k tak základním údajům, jako jsou zpřesněné rozměry Pluta. Jeho průměr je „nově“ 2374 kilometrů, plus minus zhruba 8 kilometrů. Proti Zemi a dalším planetám je to opravdu střízlík. Ale tento údaj mimo jiné znamená, že trpasličí planeta je hustší, než jsme si mysleli (hmotnost známe díky zákonům nebeské mechaniky) a její hustota je srovnatelná s hustotou jejího měsíce Charon. To zase naznačuje, že Pluto a další blízká tělesa možná vznikala ze stejných látek a ve stejné době. Současné rozdíly v jejich vzhledu tak jsou zřejmě způsobeny jinými vlivy či vývojem v dalších fázích existence naší soustavy. Pluto je také téměř dokonale kulovité, přinejmenším tedy podle toho, jak to nástroje New Horizons dokážou změřit. V raných fázích svého vývoje tedy muselo být velmi teplé a „formovatelné“, takže mu po bouřlivých počátcích naší sluneční soustavy a nevyhnutelných srážkách nezůstal nepravidelný tvar. New Hor izons má další cíl I z našeho poměrně stručného výčtu je patrné, že mise New Horizons opravdu otevřela zcela novou kapitolu ve zkoumání Pluta. Řečeno s malou nadsázkou, před dvěma měsíci by třeba o jeho povrchu vědci nedokázali říci o mnoho více, než že existuje. Práce na údajích z New Horizons přitom zdaleka nekončí. Zatím ani nemáme všechny údaje z průletu. Například nejpodrobnější snímky Pluta (s rozlišením zhruba 70 metrů na pixel) se z paluby sondy stahovaly až v průběhu listopadu. Nic snad lépe nedokládá obtížnost celé mise. New Horizons má také už svůj další cíl, kterým je těleso v Kuiperově pásu, nesoucí strohé katalogové označení 2014 MU69. Měl by proletět zhruba 20 000 kilometrů (od Pluta byl 12 500 km) od tohoto zatím zhola neznámého objektu o průměru kolem 30–40 kilometrů. Rendez-vous by se mělo uskutečnit na první den roku 2019, do té doby ale sonda nebude úplně bez práce. Do jejího zorného pole se dostane zhruba tucet jiných objektů v Kuiperově pásu. Ne, že by je New Horizons mohl zkoumat zblízka, ale jeho pohled by měl být minimálně stejně dobrý nebo lepší než skrze objektiv Hubbleova teleskopu od Země. Čeká se tak, že nám nejspíše poskytne pouze základní informace o jejich vzhledu a vzhledu jejich povrchu. To je možná málo, ale více než víme teď. /jj/