Přesnou odpověď na tuto nepokrytě strategickou otázku bychom chtěli znát asi všichni. Nejenom energetici samotní by ji pak vyvážili zlatem… Stav současné české energetiky a teplárenství netřeba komentovat sáhodlouze. Na stránkách TT se k němu opakovaně vyjadřují jak kapitáni našeho průmyslu, tak politici, věci, akademici i zástupci českých domácností. Nikdo už nezpochybňuje výši cen energií a tepla. Ani fakt, že ČR musí omezit dosavadní vysokou závislost na importu základních energetických surovin, zejména ropy a zemního plynu z geopoliticky nespolehlivých regionů světa. Že ceny energetických produktů a služeb nemohou podvazovat výkony tuzemského hospodářství, ani konkurenceschopnost českých produktů na zahraničních trzích. Že je zapotřebí racionalizovat stávající spotřebu energií a tepla. – V lecčem se neshodneme: bylo už dost (anebo zatím ještě málo) domácích i bruselských experimentů s tzv. zelenou energetikou? Z čeho a jak budeme subvencovat další provoz AZE, zejména fotovoltaiky? Jak by se měl napříště vyvíjet energetický mix ČR? Nelze ignorovat ani proud obav. Nešetří jimi jak řadoví občané, tak představitelé firem, investorů, oborových svazů, komor aj. Všichni (logicky) očekáváme brzký, ale přitom promyšlený zvrat k lepšímu. Podle politiků obligátní světlo na konci tunelu mohou představovat výstupy z říjnového summitu lídrů evropských zemí k dalšímu ekonomickému rozvoji kontinentu – a tedy i k rozvoji evropské energetiky. Jenže: ani představitelé Berlaymontu, ani národních vlád na něm odklon od zpochybňované zelené energie neavizovali. Naopak. EU chce do roku 2030 posílit podíl výroby energie z AZE o nejméně 27 % a generované emise nebezpečných skleníkových plynů snížit o minimálně 40 % (oproti ukazatelům z roku 1990). Pravda: tatáž Evropa hodlá ve stejném období posílit svou energetickou účinnost o 27 %, a co se týká propojování energetických soustav dosáhnout do roku 2030 minimální úrovně 15 %. První reakce na tyto cíle byly a jsou (jak také jinak?!) rozporné. Od nekritické adorace až po neskrývané zklamání. Podle expertů lakmusovým papírkem reakcí na poslední bruselské apely se stanou kroky zbylých investorů. Zůstanou, anebo odejdou z ekologicky se samobičující Evropy? Nasměrují finance do teritorií s nepoměrně mírnější legislativou (kupř. na Dálný východ nebo na indický subkontinent)? Jako popíchnutí do vosího hnízda zaznělo v této souvislosti upozornění, že novou závaznou direktivu zvýšit podíl výroby energie z AZE o minimálně 27 % (oproti současným bilancím cca 14 % v podstatě dvojnásobek) je nutno považovat pouze za indikativní. Berlaymont nevyloučil, že poté co ji v roce 2020 zanalyzuje (zejména s ohledem na postupující vývoj technologií, výroby i spotřeby energií), může být dále navýšena. Český kabinet poslední bruselský balíček nepochybně příjme a rozpracuje ho v rámci dokončované nové Státní energetické koncepce a Surovinové politiky ČR. Nikdo zainteresovaný určitě nepřeslechl slova premiéra Bohuslava Sobotky, že jeho naplnění je v zájmu našeho průmyslu. Dokonce se už vyrojila první čísla. Třeba že další etapy přechodu k tzv. zelené energii si vyžádají minimálně stejně grandiózní sumu jako zvažovaná dostavba JE Temelín, tedy 200–300 mld. Kč. Pokud se dotyčné predikce naplní, budoucí česká energetika se promění ve vskutku drahou nevěstu. Třebaže v bruselských krajkách, otázka zní: doopravdy kýženou a vyhledávanou? /uai/
